Poslední den, který jsme měli vyhrazený pro tuto oblast jsme využili k poznání přírodních krás. Ale jeden den nestačí...
Dnešní den sliboval trochu stabilnější počasí než včera, i když i tak to nebylo stále ideální. A tak jsme se rozhodli rozdělit den do několika etap.
Nejdříve jsme ale potřebovali nějaké pečivo, protože místní kemp, poněvadž jest blízko města, nenabízí možnost zamluvení bagety na ráno. Tak jsem si říkala, stavíme se ve městě, pamatuju si, že tam byla na kraji Boulangerie, tak nakoupím rychle tam. No, to jsem se přepočítala. Boulangerie zavřená, tak běžím k další. Taktéž. Nakouknu tedy do Petit Casina (Casino je zde síť samoobsluh), pečivo nemají, tak se ptám na boulangerie ouvert. Paní rázně zavrtí hlavou a samozřejmě odpoví, že v pondělí tu mají všechny zavřeno... Aha. Tak naší poslední záchranou je Intermarché. To jsem nečekala, že z hloupé bagety bude taková kovbojka...
Col du Pertus, L'Elancèze
Nejdříve jsme zamířili skrz tunel do údolí řeky Cère a z vesnice Saint Jacques des Blats jsme vystoupali po klikaté silnici až na Col du Pertus (1309 m.n.m.).
Stoupáme do sedla. Všude žlutý janovec a před námi se tyčí ukázkový kužel Puy Griou (1690 m.n.m.).
Jarní trojkombinace - žlutá, modrá, zelená.
Zastavili jsme i u silnice. Aut moc nejezdilo a orchideje tam nešlo jen tak nechat, byly jich po příkopech spousty - bledší varianta prstnatce Fuchsova.
Sedlo Col de Pertus
Zaparkovali jsme auto a nalehko vyrazili trochu protáhnout nohy a rozdýchat plíce výstupem na nedaleký vrchol L'Elancèze (1571 mn.m.), odkud je krásný kruhový výhled na celý Cantalský stratovulkán.
Po cestě jsme potkávali typickou zdejší rostlinu - hořec žlutý, teprve v rozkvětu. Ale jejich charakteristické listy byly vidět všude.
Kořen hořce žlutého (Gentiana lutea) je v této oblasti využíván pro přípravu hořkého likéru (aperitiv i digestiv) - Gentiana (např. nejstarší destilérka Salers, další např. Couderc, Avèze. Všechny z oblasti Cantal.
Typické bukové horské lesy, jejichž kmeny jsou porostlé lišejníkem a tak tvarově odlišné od našich vysokých ztepilých buků - přece jen, mají tu náročnější podmínky a asi jiný druh lesního hospodaření.
Celé svahy porostlé už odkvetlými rostlinami - že by orchideje? Z dálky trochu připomínaly lány česneku medvědího.
Vycházíme nad hranici lesa. Puy Griou stále na svém místě :)
Puy Griou v trochu větším měřítku i s okolím. Vlevo vzadu Puy Mary a vpravo se zvedá (možná už mimo fotku) Plomb du Cantal. A pod námi rozkvetlá louka.
Poslední stoupání.
Odměna v podobně parádního výhledu po kaldeře (kráteru) cantalského stratovulkánu. Vlevo údolí Jordanne, vpravo Cère (kliknutím fotku otevřete ve větším rozlišení).
A tu by se patřilo opět malé geologické okénko :)
Monts du Cantal jsou pozůstatky největšího stratovulkánu Evropy (co je stratovulkán píšu v článku z Puy de Sancy), který byl aktivní 10 milionů let a vyhasl asi před 3 miliony let. Nejlépe je jeho struktura patrná při pohledu z výšky:
Dole největší Monts du Cantal s četnými zářezy vyhloubenými řekami, nad ním menší Monts Dore s viditelným zářezem řeky Dordogne a údolím města Mont-Dore, a úplněnahoře pruh malých sopek Les Chaînes de Puys.
 |
| Zdroj: www.geoportail.gouv.fr, Carte on-line IGN |
Velká erupce vytvořila kráter - kalderu o rozměrech 16 x 6 km a její okraje jsou ohraničeny vnějším hřebenem Monts du Cantal (Plomb du Cantal-Puy de Peyre Arse-Puy Mary-Puy Chavaroche).
Řez stratovulkánem:
 |
| https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/2/2c/Cantal_volcanoes_section-fr.svg/800px-Cantal_volcanoes_section-fr.svg.png |
Nejvyšším vrcholem je Plomb du Cantal (na výhledu z L'Elancèze masiv úplně vpravo) s výškou 1855 m.n.m. - asi o 30 metrů nižší než Puy de Sancy. Další vrcholy už jsou menší (kolem 1500–1800 m.n.m.). V rámci celého stratovulkánu docházelo k menším únikům lávy, takže jsou patrné i samostatné kužely (Puy Griou, Puy Mary,...). Láva se rozlévala samozřejmě i na vnější strany vulkánu.
Pro podrobnější studium např.:
- francouzská wiki
- stručný článek s pěknou fotkou vulkánu v mlze (turistická stránka Puy Mary)
- podrobnější geologický článek s obrázky fotkami a schématy (např. geologická mapka jednotlivých hornin)
Pohled na jih, kopce už klesají.
Starček
Údolí řeky Jordanne na jejímž konci trůní Puy Mary. Tudy pojedeme.
Puy Mary (1783 m.n.m.). Kousek nad hranicí lesa je vidět zářez silnice, kterou budeme stoupat nahoru.
Intenzivní využívání krajiny. Pastviny kam až to jde.
Cestou z vrcholu (a vlastně už cestou na vrchol, ale to jen tak letmo) jsme se potkali se párem německých důchodců. Pán se zastavil a ptal se na počasí. Jelikož nás asi slyšel mluvit česky, zkusil němčinu, ale z tou moc nepochodil, paní zkoušela francouzsky a nakonec jsme se shodli na univerzální angličtině. Pán byl upovídaný, ale milý. Jsou tu prý ubytovaní dole v údolí a jelikož jsou důchodci, vždycky jedou na delší dobu (několik týdnů), že to tu mají moc rádi.
S úsměvem se pozastavil nad naším česko-slovenským partnerstvím a vzpomínal jak byl v Praze a že na České republice se mu nejvíc líbilo, že máme všude třešně. Kolem cest, člověk si může utrhnout, když jde kolem, že to je paráda...
Taky jsme se shodli, že začínáme být přejeni baget a chybí nám klasický chleba. Stihli jsme probrat i francouzské jídlo a pán si pochvaloval, že i když tu v televizi běží reklama na nějakou sladkost, nezapomenout nakonec dodat, že nemá člověk zapomínat na pohyb... (on sám byl takové, řekněme, "fortelné" postavy). Francouzi si zkrátka své lidi vychovávají (toho jsme si všimli i z upozornění u silnic apod.).
Po chvíli jsme se rozloučili a pokračovali každý svou cestou. Milé setkání.
Lesem. Porosty mařinky vonné.
Samé buky. Žádné smrkové monokultury i v těchto nadmořských výškách kolem 1400 m.n.m. Původní les.
Past na vlky. Kamenná díra v zemi. Teď už tu nejsou, tak je to jen turistická atrakce. (historie zdejšího honu na vlky).
Stromy všech tvarů.
Opět nesmírně fotogenická Puy Griou. Nejde nefotit.
Puy Mary. Ty velké listy vylézající z trávy patří právě hořcům.
Ohlédnutí zpět - L'Elancèze.
Prstnatec. Jeden, osamělý.
Už jsme zpátky v sedle.
Opět Puy Mary. Tentokrát s janovcem :)
Pastviny, kam se podíváš. Místní dostávají od obce zadarmo dřevo na topení.
Mraky se za ty dvě hodiny (od 12 do 14 hod), co jsme byli pryč, změnily a narostly docela slušně. Na snímku dobře viditelná čepička "pileus" nad rostoucím Cumulonimbus calvus, svědčící o silných vzestupných proudech - konvekci.
Les Gorges de la Jordanne
Z turistické cedule pod sedlem jsme se dozvěděli, že je tu i zajímavý kaňon řeky Jordanne. A jelikož bylo vedro, chládek u vody nás zlákal. Sjeli jsme dolů do údolí a vydali se směrem k St-Cirgues-de-Jordanne. Údolí bylo dlouhé, pořád jsme jeli a nikde odbočka k soutěsce. Už jsme to chtěli otočit, když tu, až za vesnicí, jsme přijeli k parkovišti.
Údolí řeky Jordanne se zarývá do sopečné kaldery a místy vytváří 20–60 metrů hluboký úzký skalnatý kaňon. Část jeho strmé soutěsky je zpřístupněna veřejnosti pomocí dřevěných můstků a chodníků. Platí se vstupné 3,50 eura/osobu. Vycházka je to tak na 2 hodiny, ale lehkou vycházkovou chůzí se zastávkami. My to zvládli za hodinu a čtvrt a to jsme ani nijak nespěchali.
A jen taková poznámka na okraj - bylo to naše první vstupné, které jsme za dosavadní dobu dovolené platili :).
Trochu jsem měla obavy z nedalekého tmavého mraku a tíživého dusna, ale zdálo se to ještě daleko. Třeba to stihnem.
Most ve vesnici z trochu netradiční perspektivy.
Navrhovatelé stezky se vyřádili...
Chodník s vyznačenou stezkou. Červený puntík ukazuje kde jsme a co nás ještě čeká.
Zkamenělá láva - řez čedičem. Hlaďoučký...
Údolí řeky. Místy připomínalo naši Oslavu, místy zase slovenský Hornád.
Mosty nejrůznějších tvarů. Ale hodí se sem.
Fotogenická zákoutí na každém rohu.
Trochu kytek...
Na konci zpřístupněné stezky jsou i napnutá lana přes vodu - překážková zážitková dráha, kterou tu můžete absolvovat se sedákem a s průvodcem. I malá lanovka je na seznamu.
Závěrečný vodopád. Mohli by trochu ořezat ty větve... :)
Jsou místa, která se musí obejít poměrně vysoko nad řekou. Ale aspoň si člověk uvědomí hloubku a strmost údolí.
Krásná zákoutí tu byla všude, ale vedro a dusno bylo nesnesitelné. Jako v pralese či v prádelně.
Mrak jsme stihli, nakonec z něj nic nebylo. Jen se zatáhlo.
Vrátili jsme se zpátky do Mandailles a využili tamější restauraci Au bout du monde ("na konci světa"), abychom konečně ochutnali místní speciality a symbolicky se tak i rozloučily se zdejším krajem, který zítra opouštíme. Za touto vesnicí už se totiž, proti proudu řeky, nachází jen pár opuštěných stavení a pak údolí končí serpentinami na sedlo Pas de Peyrol pod Puy Mary. Jezdit tudy smí jen osobáky bez přívěsu a přes zimu je přejezd většinou zavřený. Kdo by to taky prohrnoval, ve zdejších podmínkách...
Náves v Mandailles. Vpravo pod kaštany restaurace na břehu řeky s výhledem na hory... a ten božský klid. Paráda.
Místní tradiční jídlo - sušená šunka, salát, vlevo kapustová nádivka a v mističce auvergnská specialita - truffade (brambory se špekem a sýrem).
Muratský kornout s domácí šlehačkou a místní borůvkovou marmeládou (borůvčí je na okolních kopcích víc než dost).
Já si místo kornoutu dala kaštanový dortík (takový muffin s vysokým obsahem jedlého kaštanu) se šlehačkou a taktéž borůvkovou marmeládou. Paráda.
Pas de Peyrol
S najezenými pupky se dobře jede autem :) Po klikaté silničce podél pastvin a lesů a skal jsme vytrvale stoupali nahoru až do sedla Pas de Peyrol (1588 m.n.m.) pod Puy Mary (1783 m.n.m.).
Klasický výhled z okna. Pro spolujezdce super "kochačka", pro řidiče neustálé řazení a doufání, že se za zatáčkou nevyřítí další auto nebo kráva.
Výhledy z cesty nahoru. Pod námi se táhne údolí řeky Jordanne a vrchol vlevo na levém břehu řeky je L'Elancèze, odkud jsme se dnes kochali před pár hodinami.
Tohle nás čeká.
Pastviny a jejich charakteristické kamenné stavby.
Na kamenní dávejte pozor všude.
Tak tohle máme za sebou...
Není nad to, vést silnici po hřebenu v nadmořské výšce 1531 metrů. Vlevo i vpravo od cesty skalnatý příkrý sráz dolů. Inu, Francouzi :) Ale na kochání je to paráda. Být vytrénovaným cyklistou na silničce, hned bych si to dala.. je to tu pro ně ráj (taky jsme jich potkávali v přilehlých strakatých dresech všude).
Vpravo Puy Mary a vlevo už kouká sedlo Pas de Peyrol.
Chtěli jsme na sedle zastavit, ale zrovna tam nebylo nikde místo na parkování (v sezóně se parkuje všude na cestě, takže by se možná nic nestalo ani teď), tak jsme kolem jen projeli a dali se na sjezd zpět do Muratu. Cesta je opravdu úzká, i samotné sedlo je malé. Rozděluje se tu cesta směrem na Murat (na východ) a na Salers (na západ). A na vrchol Puy Mary je to tu jen 200 výškových metrů. Pohoda.
Do města Salers jsme se taky chtěli podívat, jelikož jde o pěkné historické město s krásným okolím, ale bohužel, čas už nebyl a město je přece jen ještě kus cesty odsud. Co se dá dělat, příště....
To jsou ony, věhlasné salerské krávy - rohaté, hnědé a chlupaté. A osel. Salerské krávy se ale chovají nejen na mléko - jsou z nich prý výborné steaky.
Sjíždíme údolím k Muratu. Za chvíli se napojíme na cestu, kudy jsme do této oblasti přijížděli předevčírem, za bouřky...
Meandry a krávy. Paráda.
Ještě pohled zpátky k Puy Mary.
Monts du Cantal jsou nádherným pohořím, ne tak prošpikovaným turisty jako Monts Dore. I když v hlavní sezoně to i tu vypadá jinak. Avšak teď, mimo hlavní turistické období je tu svatý pokoj. Nádherné hory, výhledy... a to jsme pohoří v podstatě jen trochu ochutnali. Je toho tu ještě hodně na objevování (spousta vodopádů, horská kamenná středověká městečka, lidová vesnická architektura, krásné horské túry, atp...). Musíme zase počkat do příště, protože sem bych se vrátila opravdu ráda.
___________________________________________________________________________________
Žádné komentáře:
Okomentovat