Ráno vítr ustal, viditelnost nebyla kdovíjaká, mráčky už se nějaké objevovaly (především vrcholy Roháčů), ale podle jejich charakteru vypadalo, že den by mohl být podobný jako včera.
Sbalili jsme se a vyrazili za dědinu Jalovec k Bobrovecké vápenici. Po cestě za dědinou, skoro už u rozcestí Bobrovecká vápenice (je tu nedaleko lom), nás překvapily 2 místa označená jako veřejné tábořiště. U potoka, v přírodě pod horama... tak příště víme, kde můžeme bez problémů zapadnout na noc. Na jedno z nich, blízké parkovišti (peklo na něj slunce a lesáci se na něm chystali překládat hromady dřeva) a rozcestí, jsme zaparkovali auto a vyzbrojeni hůlkama jsme vyrazili do hory. Po předchozím dni (odkaz viz konec článku) jsem byla už trochu načatá a tak mi nohy ztěžkly hned po pár krocích do kopce. Ráno to bývá prostě nejhorší. Pak už se vždycky rozejdu a není to takový problém - ale pravda je, že odpoledne se už spíš klesá, než stoupá do kopce... :)
Začali jsme po modré. Hned na začátku jsme procházeli mezi chatkama a na cedulce nás upozorňovali, že díky polomu vstup na vlastní nebezpečí. Tak uvidíme, snad to nebude taková hrůza. A taky nebyla.
Stoupání bylo opravdu příkré, moc žádné výhledy, jen cesta nahoru. Chvíli jsme šli spolu se zelenou po lesní zpevněné cestě a nakonec odbočili z modré a po zelené vyrazili nahoru na vrchol Babky.
Následující sled fotek je důkazem, že stačí stát na jednom místě a sledovat co se děje v trávě a okolí.
Kytičky jsou ideální k zastavení a vydechnutí... akorát se k nim člověk většinou musí sklonit. Vstavač mužský znamenaný.
Vývrat se naštěstí vyhnul naší značce. Pohled od vstavače vlevo.
Pohled ze stejného místa jako předešlý snímek, jen nahoru...
Plamének alpský - zase jsem se ze stejného otočila - tentokrát doprava.
V trávě směrem na vývrat... kuklík potoční.
Úkrok stranou do trávy - zástupci živočišné říše...
Klikoroh devětsilový. Jak jinak, než na listech devětsilu :)
Zkrátka člověk v tomto prostředí nemusí moc nikam chodit, aby si našel zajímavé objekty k focení...
Vstavač
Že by pětiprstka podle pupenu?
Ha, konečně nad lesem - první výhledy na v mracích schovaný Baníkov.
Ohlédnutí zpět - Liptov a hřeben Nízkých Tater jako na dlani.
Kytky (orchidej pětiprstka) s Baníkovem - první z mnoha kombinací dne. Nešlo nefotit. A aspoň jsem načerpala síly.
Stoupáme na Babky. Pod mrakem, příjemně foukalo. Dlouhý rukáv a vesta. Na vrchol už co by kamenem dohodil..
Tentokrát horní část Liptova - těsně pod vrcholem Babek.
A pohledy i na opačnou stranu - Choč.
Znovu výhled na Liptovskou Maru.
A Nízké Tatry z Babek. Tamnější mraky vypadají přívětivěji než ty nad Baníkovem.
Babky 1566 m.n.m. a Baníkov 2178 m.n.m. Mraky byly sice tmavé, ale neškodné. Jen tam tak visely a nikam se nehnaly.
Už se nám ukazuje vrchol Baníkova (a kotel doliny Parichvost - kolem jejího ústí do Bobrovecké doliny dnes půjdeme.
Co nás ještě čeká. Vrchol vlevo je Ostrá, za kterou se skrývá cíl naší cesty - Sivý vrch. Vzadu se zvedá Salatín se zbytky sněhu.
Všude žlutě kvetoucí úročník bolhoj. A mraky se konečně zvedly.
Úročník roste ve svahu v pásech.
Ohlédnutí zpět. Babky, Liptov. Vpravo vzadu trčí Choč.
Sasanka narcisokvětá a Baníkov.
Ještě jedno ohlédnutí. Pak už se nám Babky a Liptov ztratí.
Cesta se pomalu začala schovávat do kosodřeviny. Občas vykoukl výhled, loučka, kytka...
Rdesno živorodé.
Salatín a Baníkov ze sedla Predúvratie
Salatín.
Hojně kvetoucí kruhatka matthioliho (naposledy jsem se s ní setkala na Kľaku).
Odkvétající dřípatka (Soldanella)
Poměrně hojně kvetly i prvosenky lysé (prvosenka aurikule) a hořec Cluisův.
Značka vede dál přes vrchol Ostré, ale nám se zdálo zbytečné stoupat nahoru a zase klesnout dolů. Navíc, když je vrchol porostlý kosodřevinou. Tak jsme využili parádní odbočku, která vedla kosodřevinou traverzem, takže jsme nemuseli zbytečně do kopce a z kopce. Asi tudy chodívá víc lidí.
Sedlo Priehyba 1650 m.n.m. a Sivý vrch 1805 m.n.m. Poslední stoupání dne.
Radové skaly. Tudy vede červená značka na Sivý vrch a dále pokračuje přes celé Roháče jako hřebenovka. V dáli se rozprostírá Orava.
Pohled zpět na Liptov. Vrchol Ostré (úplně vpravo) jsme obešli po západní straně (ta co je skrytá za kopcem) traverzem.
Poslední stoupání. Už je vidět vrchol. Ale obří schodiska na stezce jsou pro moje krátké nohy nic moc.
Z vrcholu hned zkontrolovat co nás čeká. Dole je sedlo Pálenica, odkud budeme sestupovat po stezce, která je v kleči patrná) dolů Bobroveckou dolinou a kolem lesknoucího se plesa dolů. Krásně zářící stezka po zvedajícím se hřebeni je červená mířící na vrchol Brestová a dál. Hřebínek vykukující zpoza ní patří Osobité, osamnělému vrcholu nad Zverovkou.
Kompozičně neštastná vrcholovka. Chtěla jsem tam hory i vrcholový turistický hríb :)
Spálená, Pachoľa, Baníkov. V popředí tmavý hřebínek Lysce.
Orava - Zuberec dole, Oravská přehrada a nad ní se zvedá vzadu Babia hora.
A na západ: vlevo trčí Choč, uprostřed vzadu rozeklaný hřeben Malé Fatry s charakteristickým Veľkým Rosutcem. Paráda.
A na východ: prvosenka lysá a Salatín s Baníkovem. Konečně i tam trochu svítí slunko.
Nutno podotknout, že ač Babky i Sivý vrch patří do Roháčů, jsou vápencové. Sivý vrch byl posledním vápencem. Jakmile jsme z něho slezli, ocitli jsme se úplně na jiném podloží - na rule.
Krkolomný sestup dolů.
Kytičky musí být
Jakmile jsme zdolali největší stoupání, čekala nás pohodlná cesta po rovině mezi kosodřevinou. Převážně se kolem stezky rozrůstaly trsy borůvčí, občas brusinky. Taky sem tam nějaký trávník a jedna zajímavá kytka za druhou. Taky jsme míjeli takový keřík, říkáme si, to vypadá jako rybíz. I to tak kvetlo. A botanici mi dali za pravdu - rybíz alpínský.
Zvonek vousatý. Prý na Slovensku neroste...
Kvetoucí borůvčí mi sahalo do půli stehen.
Podbělice alpská.
Sivý vrch ze sedla Pálenica.
Hořec tečkovaný
Rdesno hadí kořen
Brusnice brusinka
Začínáme klesat po žluté do Bobrovecké doliny. Vzadu hřeben Brestové.
Bobrovecká dolina je prý jedna z nejzachovalejších v celých Tatrách. Kromě svišťů a kamzíků tu lze potkat samozřejmě velkou trojku: medvěd, rys a vlk. Stačil by kamzík.
Sivý vrch z Bobrovecké doliny. Potůček, vlhké louky plné blatouchů a obrovských listů kýchavice bílé lobelovy.
Horské prameniště postupně přešlo v borůvkové lány a začaly se častěji objevovat smrky. Dole se leskne jedno z mnoha Bobroveckých ples. Spíš taková rašelinná tmavá jezírka.
Cesta se postupně zanořovala více a více do lesa, borůvčí pomalu po pas. A za každým rohem jsem čekala medvěda.
Sivý vrch nahoře a lány borůvčí.
Vcházíme spolu s potokem do lesa. Jak byla zezačátku dolina poměrně rovná, tady už začíná mít slušný spád. A voda dělá randál, takže je zbytečné mluvit. Medvědi nás stejně neuslyší.
Odkvétající devětsil lékařský. Tohle jsou ty pravé zdravé lopuchy.
Potůček se postupně stával říčkou (Polianský potok).
Dolina je to opravdu divoká. Občas chodníček vedl zřetelně, občas jsme museli docela hádat. V tomto místě už za sebou máme asi hodinu a čtvrt cesty příkrou dolinou. Tam dole bude soutok s Jaloveckým potokem tekoucím dolinou Parichvost (vlevo), která vede pod Baníkov.
Velká voda strhla nejeden mostek. I když se proud nezdá, nebylo to nic příjemného s plným batohem, hůlkama a foťákem skákat z jednoho kluzkého kamene na druhý... ale naštěstí jsme přechod úspěšně absolvovali.
Ústí Jaloveckého potoka. My přišli zleva, doprava nahoru vede cesta na Baníkov. A bydlí tu medvědi (medvedie teritórium, zákaz bivaku).
Tady na tom velkém kameni býval most na druhou stranu. Není. Turisto - poraď si. Naštěstí v místech jak stojíme bylo mezi kameny zaklíněné prkno a pár placáků, takže se nějak přeskákat dalo. Podle mapy vypadá, že na druhou stranu už nebudeme muset.
Tato část doliny od soutoku s Jaloveckým potokem se nazývá Jalovecká. Širší a vyšlapanější chodník ukazuje, že se tu chodí častěji.
Příjemný sestup kolem hučící vody. Krásný vzduch. Jen už bylo pozdě, my byli unavení a tak jsme drželi obstojně rychlé tempo.
Stále kolem vody.
Loučíme se s řekou - Marek rychlým osvěžením nohou a těla. Já se osmělila jen na slaný spocený obličej. My naštěstí pokračovali dál po naší straně, ale i tu byl stržen mostek přes řeku...
Za celý den jsme nepotkali člověka (když pomineme pastevce hned na začátku u rozcestníku), ani medvěda. Však byl vlastně i začátek sezony. Zdejší chodníky se oficiálně otvírají až 15.6., takže včera. Slunko svítilo jen občas (i tak si Marek připekl špičku nosu), na Sivém vrchu jsme navlíkli i bundy a čepice, počasí vyšlo opravdu skvěle - žádné vedro a výpek. Prostě paráda.
Dvacet kiláků, převýšení 1000 výškových metrů.
Ohlédnutí zpět. Jaloveckou dolinu necháváme za námi. Louky odkud jsme ráno vyráželi (vlevo nahoře hranatý skalnatý masiv Mních).
Autem zpět do kempu. Čau, Roháče!
V kempu už jsem odevzdaně a zkušeně naklusala do sprch - na pánské jsem přece jen neměla odvahu. To by musel Marek hlídkovat u dveří.
I v kuchyňce jsme si uvařili a rozhodně o poznání tepleji než ve včerejším vyfoukaném večeru.
Zítra nás čeká cesta na východ.
_________________________________________________________________________________
