Možná poslední víkend se sněhem by bylo škoda nevyužít. I když počasí nemělo být žádné extra. Však na Vysočině to ještě chvíli vydrží.
- v létě 2010 jsme se sem vydali na letní čundr
- v únoru 2011 jsme hned prověřili objevený penzion Tisůvka, ale jelikož nebylo moc sněhu, absolvovali jsme pěší výlety.
- a vloni byly podmínky na běžky perfektní
Vyrazili jsme už v pátek. Jen jsme se ubytovali (opět v Hotelu Žákova Hora v Herálci, v Tisůvce tak narychlo volno neměli) a těšili se na zítra. Má sice sněžit, ale postupně to má ustávat...
Ráno po snídani jsme se definitivně domluvili na trase, já nadšeně koukala ven a těšila se z deseti centimetrů nového sněhu a do toho Marek zahlásil, že si zapomněl vzít běžkařské boty. Tak jsme si vzali všechny zbylé věci na běžky s sebou a vyrazili do Žďáru nakupovat. Naštěstí hned u zimáku jsme narazili v boční uličce na sport, Marek si koupil boty a mohli jsme vyrazit zpět do kopců.
Jelikož už bylo kolem jedenácté a oba jsme začínali dostávat hlad, zastavili jsme se cestou v Cikháji v oblíbeném penzionu a restauraci Tisůvka. Jeden z důvodů, proč na běžky právě do těchto koutů Vysočiny. A zrovna měli speciální zvěřinovou nabídku. Nešlo odolat. Začali jsme speciální nabídkou měsíce - bažantí krémovou polévkou. Marek šel do klasiky - vepřové medailonky ve slanině s rozmarýnovou omáčkou a opečenými bramborovými šiškami. Já zkusila něco ze specialit pro tento měsíc: kančí panenka, jalovcová omáčka, bramborové šišky a kapusta. Zážitek, jako vždy. Platili jsme pětistovku za oba...
Nabouchaní jsme se přesunuli do Herálce k hotelu, vytáhli lyže a hurá do stopy. Jelikož stále sněžilo a foukalo, po loukách za hotelem to nebyl žádný med. Běžně tam bývá vyžehlená stopa, která ovšem byla zavátá a proti větru do kopce se postupovalo pomalu.
Cestu po poli zpříjemňovala smrková alej.
Někdo tu byl, ale buď brzo ráno, nebo včera.
V lese už byla pohoda. Tam jsme po cestách různě udělali kolečko a jelikož nové boty v kombinaci s tenkou ponožkou na náchylné noze plodí puchýře, museli jsme se záhy vracet zpátky. Ke konci už se sníh trochu lepil na lyže, ale přestalo sněžit, vítr se trochu utišil a skrz naši stopu projelo už dost lyžařů na to, aby se zpátky jelo pohodlně.
Místní lesy znám už od mala a tento klasický pohled mě dokáže vždycky vrátit o nějakých 15-20 let zpátky...
Dřeva bylo všude kolem spousta. Krásně vonělo.
Mezi vertikálním i horizontálním...
Pravá zima
Dnes seděla na smrčích krásná prachová peřina. Druhý den byly tyto smrčky pod sněhem ještě víc - padal na ně i ten ze stromů...
Cesta zpět už byla pohodlnější - jeli jsme stále ve své stopě, kterou jsem po obědě prošlapávala. Jen jí projelo víc lyžařů..
Bílá všude.
Břízy na vysočině nesmí chybět!
Jelikož jsme se vrátili ještě trochu za světla, stihli jsme ještě malou procházku po Herálci, na okraj staré javorové aleje vedoucí od kostela až na hájovnu Brušovec, k bývalé chatě, kam jsme jezdili celé dětství na jarní prázdniny, po starém Herálci se spoustou starých dřevěnic...
Herálec leží v nadmořské výšce 640 m.n.m., 4 km od nejvyššího vrcholu Žďárských vrchů, Devíti Skal. Ve vesnici žije 1280 obyvatel, dříve byl život zde spjat především s těžbou a zpracování dřeva. Taktéž se na okolní neúrodné půdě dařilo lnu, který se podomácku zpracovával až do sukna. Roubených chalup je tu stále dost, čím dál více opravených, avšak na začátku minulého století jich tu byla většina.
Herálec je také první vesnice, kterou protéká řeka Svratka, už jako slušná říčka... na to, že pramení 7 km odsud v blízkosti Cikháje...
Týden před naší návštěvou tu proběhl tradiční Masopust, jehož tradice se v okolním vesnicích stále drží. Pamatuju si jako děcko, že jsme se báli vylézt ven - odvážní kamarádi jednou masopustní průvod potkali a krém na boty umývali z tváří ještě tři dny :)
Alej vedoucí z Herálce směrem na hájovnu Brušovec a dále silnice pokračuje lesem mezi Žákovou Horou a Devíti skalami až do Kadova. Samozřejmě se v zimě neudržuje...
Herálecký kostelík s přilehlým hřbitovem, kam jsme jako děcka chodili na půlnoční "stezky odvahy".
Vysočina je známá především svými dřevěnicemi - bílo-tm. hnědými. Ale stále lze nalézt neopravené a zajímavé stavby. V Herálci je jich dost.
Odsud vypadá zachovale, zezadu se nenávratně rozpadá. Škoda...
Jedno z těch známějších provedení. Na chatičku ideální...
V neděli jsme opět vyběhli nahoru do lesa, kousek po zelené, pak malý okruh směrem na Křižánky a zase zpět. Už bylo teplo, trochu mrholilo, sníh byl těžký a mokrý, padal ze stromů a ve stopě to vůbec nejelo...
Mažeme silnější vrstvu červeného. Je nad nulou a mrholí...
Jelikož už přestalo sněžit, místní se snaží trochu projet skútrem trasy, takže stopa nějaká je, ale díky mokrému sněhu pomalá... Navíc na nechráněných místech dost nepříjemně foukalo...
V lese už bylo lépe. Naštěstí mi žádná hromada sněhu bombardující okolí za krk nespadla. Na Vysočině mám moc ráda mimo jiné i nesčetné čisté zakroucené potůčky s mechovými břehy...
Pozůstatek původního porostu - buky. Krásně oživují zeleno-hnědo-bílou krajinu lesa. Pro představu, jak vypadal původní les doporučuji návštěvu Žákovy Hory, na jejímž úbočí se prales nachází. Vede tudy i naučná stezka pojednávající nejen o pralese i evropském rozvodí, které nedaleko vede.
Na poli je barev znatelně méně: "Bílá tma"
Po výletě jsme se ještě otočili v Kameničkách, kde žil a tvořil v letech 1903–1907 český malíř Antonín Slavíček. Chalupu zde sehnal přes Karla Václava Raise, svého přítele a známého českého spisovatele. Slavíček zde vytvořil svůj nejznámější obraz U nás v Kameničkách.
Byli jsme tu na konci devadesátých let, navštívili jsme místní malířku Annu Dvořákovou (mám od ní dokonce nakreslené makovice v památníku - zrovna je malovala na plátno), jejíž otec, místní malíř Josef Dvořák, byl Slavíčkův žák.
Dřevěnice obložená laťkami...
Cestou zpět jsme to opět zapíchli v Tisůvce na pozdní oběd. Tentokrát klasická česnečka, srnčí ragů s višněmi a bramborovou kaší a kachní prsa s červeným zelím a bramborovými noky. A jako sladkou tečku tvarohovou pěnu s jahodami a balzamikovou redukcí. Snítka máty na dezertu mi připomněla Monty Pythonův Smysl života... Plná jsem byla opravdu skoro k prasknutí... :) Dezert cenu pro dva vyšrouboval na 600. I tak stále super cena za takovou dobrotu. No, odvalili jsme se do auta a vyrazili na cestu domů. Příště zas!
Žádné komentáře:
Okomentovat