Sobota 28. ledna 2012
Každé hory mají své kouzlo. A pro mě je Vysočina srdcovka. Asi, že odtud mám polovinu rodiny a jezdili jsme sem i na každé jarní prázdniny, takže Vysočinu mám spojenou hlavně se sněhem. I když někdy sníh nebyl, ale ať se sněhem nebo bez sněhu, zimní Vysočina má něco do sebe.Původně jsme přes noc chtěli zůstat zase v penzionu Tisůvka jako posledně: Cikháj 20.-21.2.2011
Jenže 14 dní před termínem, měli plno. Tak jsem zkusila hotel Žákova Hora v Herálci. Na jarní prázdniny jsme jezdili do Herálce a na místní hotel chodili na závěr týdne na zmrzlinové poháry. Jednu dobu hotel tak nějak fungoval-nefungoval a teď zase funguje. Pravda, snídaně jako v Tisůvce jen tak někde nemají, ale aspoň budeme ráno rychle ve stopě a nebudeme 2 hodiny snídat. Se snídaní je cena stejná jako v Tisůvce, takže v pohodě.
Vyjeli jsme v sobotu ráno. Slibovali zataženo, ale sluníčko svítilo celou cestu a nevypadalo to, že by chtělo hned tak zalézt. Sněhu pomalu přibývalo a jak jsme za Ždárem sjeli na Světnov, cesta začala být dobrodružnější. Ledovica posypaná štěrkem. Typické.
Auto jsme nechali v Cikháji a hurá do stopy. Po modré, kolem sražené vody, přes Brožovu skálu až nad Tři Studně. Kus teda vedl po prohrnuté lesní cestě, ale od Fryšavského kopce už nastoupila stopa, která tedy občas vedla docela zarostlým terénem. V létě se tam asi moc nechodí. Ale teď tak půl metru prašanu, krásná stopa, sluníčko, no radost.
vlevo: Cestou po hřebenu z Fryšavského kopce na Brožovu skálu
vpravo: Rozcestník u Brožovy skály
Nad Studnicemi jen minimalistické bílé pláně
Jak jsme vyjeli na kraj louky, naskytl se nám pohled dolů na Tři Studně. Přes louky tudy proudila směrem na Fryšavu tepna. Jeden lyžař vedle druhého. Po téměř liduprázdném lese ostrý kontrast. My si ještě před napojením na tuto dálnici užili nádherný sjezd po opravdu strmém kopci, ale stačilo stát na lyžích, stopa sama vedla a slzy od větru mi tekly proudem.
Malinké tečky v řadě napříč fotkou na louce jsou lyžaři. Vpravo na obzoru Pasecká skála ztrácející se v mrazivém oparu.
Perfektní sjezd
Chvilku trvalo, než se objevilo okno na jedné i druhé straně dálnice a my se mohli napojit do proudu. Chtělo by to semafor nebo připojovací mimoúrovňovou křižovatku. Nebo kruháč.
Kousek jsme sjeli dolů do Fryšavy. V hospodě "nečekaně" narváno, tak jsme dali čaj u kiosku, domázli lyže a vyrazili jsme po zelené zpět na Cikháj.
Fryšavská alej
Po zelené jsme to vzali až pod Žákovu horu. Tam objeli samotný vrchol po silničce a napojili se na červenou a užili si trochu dalšího sjezdu.
Vrcholem kopce prochází Evropské rozvodí. Před chvílí jsme přejeli Svratku, jejíž vody časem dotečou až do Černého moře. Za kopcem zase potůčky stékají do Sázavy a pak až do Severního moře.
Zadem kolem památníku jsme zajeli do Tisůvky a nacpali si pupky. Já si dala česnečku – akorát slaná, česneková, výborná jako vždy. A pak kuřecí steak na grilu zapečený hermelínem na listovém špenátu s brusinková omáčkou a farmářskými hranolkami. No v puse jsem měla jako v nebíčku. Od ostatních jsem ochutnala jako zákusek babiččin trhanec s jablkovým pyré. Jak jinak, než vynikající.
Za 4 osoby jsme tam nechali zhruba tisícovku, což je v porovnání s kvalitou jídla úplně zadarmo.
Délka dnešní trasy byla necelých 17 km. Převýšení přibližně 300 metrů. První vrchol je Fryšavský kopec, Brožova skála a sjezd dolů do Fryšavy. Další výstup na rozcestí pod Fryšavským kopcem a potom už se jen klesalo. Ten největší pokles kolem 14. kilometru je po červené.
Na hotelu jsme se už jen svalili do postelí. Chvilku jsme teda poseděli v hotelové restauraci a brzo zalehli, ať stihneme zregenerovat.
Neděle 29. ledna 2012
Původně jsme chtěli vyrazit někam ke Kadovu a Blatinám, ale ty hrozné davy nás odradily. A tak jsme jako za starých časů vyrazili rovnou z Herálce. Pěkně nahoru na Kopaniny, pokochat se alejí na Brušovec. A hurá k Židovi.V noci byla zima i autu
Alej z Herálce (vpravo) na Brušovec. Kopec uprostřed v dáli je Žákova hora.
Kus po lesní silničce byl trochu dobrodružný, protože lesáci rozrajtovali traktorem nejen cestu, ale i blízký les. Kvůli dřevu, samozřejmě.
Za kilometr nám už ale odbočovala stopa, sice trochu rozšlapaná od nelyžařů, ale dalo se. Stoupání, kterého jsme se kdysi najezdili oběma směry, uteklo docela rychle.
Nad stoupáním. Na prosluněném palouku je rozcestí U Žida.
Typický les těchto částí Vysočiny. Smrky samozřejmě nejsou původní. Bukový prales na Žákově hoře je zástupcem toho původního.
Osamělý buk v smrkové monokultuře
Rozcestí U Žida
Následující krátké stoupání po odbočku na Devět skal, původně krásnou stopou, bylo opět systematicky rozšlapáno. Některým lidem to člověk nevysvětlí.
Za odbočkou už byl kousek krásné, ale hluboké stopy.
Následoval opět sjezd rozšlapanou stopou. Dokonce jsme i jedny z autorů stop potkali a náležitě se do nich pustili, jenže takovým lidem to nejde vysvětlit. Ohání se argumenty jakože oni mají stejné právo se pohybovat po lese jako my. A přece nebudou šlapat v hlubokém sněhu. Škoda slov...
Od rozcestí "Pod Lisovskou skálou" jsme to vzali po okružní cestě, která nebyla naštěstí nahoru na hřeben prohrnutá, takže nás čekala úžasná stopa. Opět pěkně hluboká, však ramena dneska pořádně cítím. Chtělo by to teleskopické hůlky.
Před závěrem hřebene se naše cesty rozdělily. Zdatnější půlka se vydala po červené po lesním sjezdu. Byl parádní. Místy už jsem se viděla ve sněhu, protože připlužovat se moc nedalo, ale vždycky jsem to nějak ustála. Druhá půlka se vydala oklikou dál po cestě. Naše cesty se zase potkaly před Malínskou skálou.
Kousek před Malínskou skálou čekáme na příjezd druhé poloviny.
Dál jsme pokračovali silničkou, protože sjezd z Malínské skály po červené není pro běžné smrtelníky. Silničkou jsme se připojili na okružní cyklotrasu, potom i na další běžkařský okruh s vyžehlenými stopami plný lidí, jak jinak. Na Blatky to bylo ale jen kousek a odtud se zase naše cesty naštěstí rozdělily.
Na Blatky mám taktéž plno vzpomínek. Když nikde nebyl sníh, tady většinou vydržel. Louka s nájenkou (v levém rohu) je skoro 800 metrů nad mořem. V lese, v nejvyšších polohách Žďárských vrchů a rovnou u silničky spojujcí Herálec s Kadovem.
Blatky
Dál jsme se vydali po silnici směr Herálec. Cesta se v zimě neudržuje, takže byla jen prohrnutá stejně jako ostatní lesní cesty. Pamatuju časy, kdy ji i sypali štěrkem, to se na ní moc jezdit nedalo.
O nějaký ten kilometr dál jsme se napojili na žlutou a dojeli zpět na rozcestí "Pod Lisovskou skálou".
Odtud zpět na rozcestí "U Žida". Devět skal jsme vynechali. Tam to známe nazpaměť a na běžky to není ideální terén.
Naše další cesta směřovala po źluté. Čekal nás solidní sešup. Už jsem si říkala, teď to skončí a on se objevil další kopeček. Připlužovat se dalo jen občas, no bylo to dobrodružství. Jedno kolínko při plužení jsem dala, ale jinak štít čistý.
Po zelené jsme zase kousek vystoupali na vršek nad Herálcem.
Slunko už se pomalu klonilo k západu
Na loukách nad Herálcem bylo vyžehlených poměrně dost stop. Všelijaké okruhy a daleko míň lidí. Tak jsme se na nějaké napojili a udržovali směr hotel, kde jsme měli zaparkované auto.
Dřív byly značené okruhy v lese nad Kopaninami. Jako děcka jsme tam trávili dost času. Les má tu výhodu, že člověk nevidí, co ho čeká. V tom je to napínavější a zábavnější.
Tohle stromořadí si pamatuju... vede k JZD :)
Výhled směrem na Hlinsko.
Dole je Herálec.
Celkem jsme dnes najeli něco málo přes 18 km. A nastoupali 400 m. A cesta byla různorodější než včera. První vrcholek je cesta kolem Devíti skal, dále podlouhlý hřeben mezi Lisovskou a Malínskou skálou sjezd na silničku, na Blatky a kolem 11. kilometru odbočka z Kadovské silnice na žlutou. 12,5 km opět cesta kolem Devíti skal. Pak padák po žluté. Kopec nahoru po zelené a závěrečný sjezd po okruzích nad Herálcem.
A po cestě zpět jsme nemohli vynechat Tisůvku. Tentokrát to (kromě česnečky) vyhrál špíz na grilu (tři druhy masa) s kukuřicí a fazolkami ve slanině a se selskou bramborou za 182 Kč. Mňam.
Tak doufám, že brzo zase!
Žádné komentáře:
Okomentovat