Z Podivic do Pustiměře

Odpolední rekonvalescenční procházka prvními náznaky zimy

Napadl sníh, mrzlo a občas mělo vylézt slunko. Bylo by škoda zůstat doma. I když jsme sbírali síly po prodělaném covidu. Před 14 dny jsem byla na vycházce sama, protože Markovi už začalo být špatně. A já lehla hned v úterý.

Autobusem jsme vyjeli těsně před Podivice a vydali lesní cestou po pravé straně silnice dolů k Ferdinanskému potoku.

Rybník Kotáry

Přes silnici rybník Bělá s krásnými duby

Po hrázi jsme přešli na druhou stranu. Rybník se opravdu "Bělá" - pod vrstvou ledu a sněhu.

Cestičkou nad potokem jsme stoupali směrem na jih. Tu je ohlédnutí zpět. Vzadu pahorky vojenského prostoru. A stoupání mi po nemoci dávalo zabrat.

Lípa na konci listopadu. Skoro zelená. Z letošního podzimu byli, chudáci stromy, zmatení.

Cestička. Lípa nad námi.

Břízy už listí shodily.

Na kopci se kocháme výhledem na vojenský prostor - údolí Ferdinandského potoka.

Opět ohlédnutí. Konečně vysvitlo trochu sluníčka.

Napojujeme se na silničku nad Drysicemi, které se říká "Hanácká".

A po asi kilometru z ní scházíme dolů. Směrem na Melice.

Na zřícenině. Chodníček v příkopu na severní straně.

Ze západní strany moc zimně nevypadá.

Úzká stezka

Louky nad Pustiměřem skýtají občasný daleký výhled.

Ještě ohlédnutí k lesu, z kterého jsme přišli.

Vyhlídka na lomu nad kostelem.

Už jsem toho měla plné zuby. Osm kilometrů po nemoci stačilo. Naštěstí náš další plán bylo si sednout do hospody Adélka v Pustiměři, kde výborně vaří. A zrovna tam měli zvěřinové hody. Jelenní guláš, mufloní ragů... pochutnali jsme si.

Ještě tu zbývá dost koutů lesa k prozkoumání.