Ve stopě z Bukovinky do Podomí

 Poslední šance kdy si užít sněhu než roztaje

Před víkendem krásně nasněžilo. A jak už to bývá se zákonem schválnosti, chytla jsem nějaký z mnoha virů běhajících okolo, což vlastně nebylo vůbec těžké. V práci v kanclu to vypadalo jako v čekárně u doktora, v pátek předtím vánoční večírek a cesta ve vlaku tomu taky nepřidá. Takže jsem zůstala doma a největší výkon, kterého jsem byla schopná bylo odházet sníh kolem domu.

Nicméně, sníh vydržel, nemoc se mě poměrně záhy pustila a tak týden od vypuknutí prvních příznaků už jsem byla připravená vyrazit do stopy. Aspoň lehce. Ve středu odpoledne mělo začít pršet, tak byla poslední příležitost. A navíc, začínala nám dovolená.

Ráno budíka na osmou (jaká nádhera), rychle si nachystat svačinu, poshánět oblečení, běžky a boty snést z půdy a honem na autobus v 9:44 do Bukovinky. Měl trochu zpoždění a není divu. Ve vyškovském okrese si asi řekli, že to nemá cenu odhrnovat ani solit, takže cesta byla místy pěkně dobrodružná.

V Bukovince jsme mázli fialovým, protože tu, narozdíl od nižšžích poloh, nebyla krusta pondělního deště tak výrazná a všude na stromech a plotech se bělala námraza. Jiný svět.

Vyrazili jsme jako vloni - na kraj lesa, kolem Konvičky a po zelené dolů. Lesáci opět nezklamali a lesní cesty byly prohrnuty lépe než okresky. A občas taky posypány štěrkem.

Nicméně stopu jsme si vždycky někde našli.

Za Bukovinkou

Námraza byla fotogenická.

 

Tři šišky pro Popelku

 

V lese po prohrnutých cestách. Občas štěrk, občas bukvice. V pondělí foukalo.

Tajemný lesík s rozšlapanou stopou.

Po zelené dolů na Budkovan to jelo parádně. I normálně ve stopě byl skluz opravdu dlouhý. Teplota kousek pod nulou, v lese bezvětří... vlastně bylo docela příjemně.

Sjezd dolů Rakoveckým by byl už moc dlouhý a tak jsem zvolila jinou cestu. Sice do kopce, ale pozvolného, po loukách proti proudu potoka vytékajícího ze Senetářova. 

Svačíme 

Cestou jsme na spadeném stromu posvačili a na soutoku dvou potoků se oddělili ze zelené značky a pokračovali podél Podomky, potoka vytékajícího z pod Podomí. Ještě kus jsme se požitkářsky klouzali stopou po krásných loukách malého údolíčka a pak cesta přešla na lesní cesty. Už nebyla tak plynulá, ale pořád se nám jelo fajn. Krásná stopa jen s pár úseky rozšlapanými.

I tu se kácelo

Podomský rybník

Na autobus jsme došli už za mírného mrholení, které během té půlhodiny, co jsme čekali s bandou školáků na autobus, trochu zesílilo. V autobuse jsme se trochu ohřáli a myslím, že pan řidič se i zapotil, když jsme se klouzali po namydlené ledovici pod Ježkovicemi. Ale zůstali jsme na cestě a zdárně dojeli.

Celkem asi jen 11 km, ale po nemoci mi to bohatě stačilo.