Martina byla v Brně, měla volnou sobotu a tak jsme vyrazily na jarní aprílový výlet.
Vlak byl nacpaný už na Hlaváku, co teprve další, kteří nastupovali později v Krpoli apod... Inu, krásný den, kdo by nešel ven.
Ve vlaku jsme dohodly finální trasu, jen škoda, že vlak končil v Tišnově a nejel dál, mohly jsme se odvézt až do Dolních Louček. Ale nevadí. Procházka to byla pěkná. V Tišnově se už davy rozptýlily - někdo přestoupil na další vlak, a zbytek se vydal jiným směrem než my. Podél Svratky k soutoku s Loučkou jsme šly jen samy dvě.
Pohled zpět k Tišnovu. Soutok Loučky (vpravo) se Svratkou (vlevo). Jsou skoro stejně velké. Vlevo se zdvíhá kopec Květnice. Vpravo násep tratě na HavlBrod.
Co trochu tuto pěknou trasu hlubokým údolím Loučky mezi Předklášteřím a Dolními Loučkami trochu kazí, je místní kamenolom, kde se pracuje i v sobotu :( Randál a prach, to není zrovna kulisa, kterou byste v krásné přírodě ocenili.
Martina je tvor dobrodružný, takže mě přemluvila, ať vylezeme na starý kamenný násep trati, která vede nad námi. Jsme v prvním mezipatře, zhruba ve třetině výšky náspu. Zahřáty chůzí, zůstáváme v krátkém rukávu a krátkých nohavicích.
Celá trať na Havlíčkův Brod (původně hlavní trať Brno-Praha) má i unifikované mosty. Největší z nich Most Míru, s jedním velkým hlavním obloukem, se vypíná 42 metrů nad ústím údolí Libochovky, právě u Dolních Louček. Most byl postaven v letech 1940–1952 a má délku skoro 300 metrů. V jeho okolí jsou pak už kratší a menší mosty jen s malými oblouky.
První most v Loučkách. Za ním následuje tunel a za tunelem onen velký dlouhý most.
Vpravo na kopci, jehož úbočím jdeme, se nachází rozhlehlá zřícenina hradu Lúčka (Štřemchov).
V Loučkách jsme vysupěly nahoru k nádraží a pokračovaly po žluté značce podél trati a pak zase dolů z kopce do údolí Libochovky, kudy jsme měly jít následujících deset kilometrů. Už jsme vlastně dnes šly podél Svratky, Loučky a teď i Libochovky...
Krásný den, krásné louky, příjemné údolí. Šlo se nám fajn. Touto částí údolí nevede značka, ale cesta tudy vede pohodlná. Když se naše polňačka, po které vedla naše trasa, přecházela na druhou stranu říčky Libochovky (někdy taky Libochůvky), samozřejmě tu byl jen brod.
Nu což, je teplo, voda nás osvěží. Jdeme do toho.
A tak jsme sundaly boty přebrodily tu pekelně studenou říčku, která měla v místě brodu tak 5 metrů na šířku a dosahovala nám do půli lýtek. Příjemné osvěžení.
A nebyl by to apríl, aby se za 30 metrů, za keří a stromy, neschovávala lávka... :)
Ale my jsme si brod užily a nelitovaly.
Osada Chytálky, odkud jsme startovaly naši pouť údolím Libochovky.
Už s osvěženýma nohama po brodění. Paráda.
Podběl na louce, a v lese opět koberce jaterníků.
A to si takhle pořizuju následující fotku krásného údolí, peče do nás, obdivujeme rozkvetlé břehy potoka a najednou zapraštění a buch - strom z protějšího břehu se vlivem dnešního poměrně čerstvého větru vyvrátil z podmáčené půdy a jeho holá koruna dopadla až na cestu tak maximálně deset metrů před námi. Tak tomu říkám štěstí!
Větve prodírající se skrz ostatní koruny stromů slyšet bylo, takže bychom si pravděpodobně všimly (pokud bychom nekoukaly zrovna opačným směrem), že se na nás něco řítí. Ale zase, bylo to poměrně rychlé. Ani do pěti bychom napočítat nestihly...
A pak, jak správně tušíte, jsme šly radši prostředkem louky a při každém podezřelém zapraštění se s obavou otáčely... Ale tak dvakrát by se nám to snad nestalo, ne?
Těsně před tím, než se kousek před námi zřítil na cestu jeden strom až z druhého břehu řeky.
Stinné úseky cestou ve svahu. Vlevo nezbytné jaterníky, na cestě v dálce Martina a dole Libochovka.
Pod borovicí (kterou jsme vyhodnotily jako dostatečně stabilní) na louce jsme poobědvaly a nahřívaly se na příjemném sluníčku. Jo, jaro je tu.
To musely být pořádné houby...
Naše obědová louka.
Další úseky lesem podél řeky.
Výhledy na kopce - kaplička nad Řikonínem.
Cesta většinou vedla podél vody, údolím.
Ale jsou úseky, kdy se značka šplhá nahoru
...asi, abychom se mohly pokochat výhledy do příkrého údolí ze skalnatých ostrohů. Moc pěkná místečka tu jsou. Trochu jako na Loučce nebo na Oslávce.
Další viadukt. Tady pamětní tabule připomíná neštěstí v roce 1970, kdy se tu zřítily dva vagony mezinárodního rychlíku (narazily do vykolejených vagonů vlaku v protisměru).
Údolí už se pomalu zmenšuje.
Celé údolí, i když jej málokde protíná nějaká větší cesta, je poměrně osídlené. Jsou tu úseky, kde není ani noha, ale z toho je tu několik oblastí s chatami. Naštěstí ale netvoří tak velké kolonie, jako v případě Loučky. Snad pouze kolem silnice z Řikonína a pak blíže ke Žďárci. Na celém toku se nachází několik starých, avšak dávno nefunkčních mlýnů.
Samotné údolí pokračuje ještě dál, až do Meziboří, ale my jsme měly vyhlídlý autobus ze Žďárce v pět hodin. Byly tři a tak jsme se rozhodly, že dáme limču nebo nanuka.
Dole ve Žďárci, kousek nad řekou stojí pěkný opevněný kostelík. Jeho jádro je raně gotické, z druhé poloviny 13. století.
Na náves a hlavní cestu to ovšem bylo do pěkného prďáku.
Zamířily jsme rovnou k místní hospodě. A samozřejmě - "dnes uzavřená společnost". Zklamaně jsme vzdychly a začaly přemýšlet, co dál. Chvilku jsme z protilehlé strany cesty sledovaly přichozí, kteří se pomalu trousili s kytkami dovnitř. Takže nějaká oslava narozenin, beztak.
Všimla jsem si, že tu mají základní školu Václava Havla a nechápavě jsem kroutila hlavou, proč zrovna po něm mají pojmenovanou místní základku. Posledně jsem zaznamenala odhalení jeho busty v Letovicích a trochu tuhle posedlost nechápu. Když nemá s místem nic společného, proč mu odhalovat busty a pojmenovávat po něm školy. Masaryk to přece jen nebyl.
Ale - jak jsem se dozvěděla od tatíčka Internetu, své obvinění jsem musela v případě Žďárce stáhnout - kousek od Žďárce leží v údolí Loučky zřícenina hradu Víckov. A kousek od ní, na kraji lesa, je osada Havlov, kde si v roce 1908 nechala postavit sídlo rodina Havlova. Bydlel zde jistou dobu s rodiči i Václav Havel, když byl ještě malé dítko, které navštěvovalo právě Žďáreckou základní školu...
V padesátých letech byl zdejší majetek zabaven, přestavěn na pionýrský tábor a nyní zde nějaký podnikatel buduje moderní sídlo.
Ale zpět k našemu výletu: Nakonec jsme se rozhodly zavzpomínat na staré časy, kdy ještě nebylo nic divného, když někdo u silnice mává rukou. Obě už máme nějakou stopařskou minulost (ať jako stopař, nebo ten, co je bere), tak jsme se rozhodly vrátit trochu do mládí :). Došly jsme tedy na kraj dědiny k ceduli a začaly stopovat. Ideálně jsme si představovaly stop až do Tišnova, do cukrárny k nádraží na zákusek. To by byl, panečku, parádní závěr dne. :)
Silnice druhé třídy, tady by to celkem mohlo jezdit. Ale samozřejmě, nejezdilo. Frekvence jednoho auta za pár minut není opravdu nic ideálního. Ale vlastně lepší, než kdyby jezdilo jedno za druhým. A tak jsme vytrvale mávaly, a sledovaly většinou zaplněná auta.
Vlastně, co bychom se divily v dědině, která, když si odstraní háčky a čárku, se jmenuje prostě "Zdarec" :)
Po dvaceti minutách nám pomalu došla trpělivost a čas a vykročily jsme směrem na Řikonín, odkud nám měl jet za hodinu a půl vlak, čtyři kiláky, tam jsme za chvilku, i když nohy už jsme dost cítily.
Další auto zase profičelo kolem nás. Martina zahrozila rukama a otočily jsme se zase zpátky, očekávajíc další řidiče. Najednou si všimnu, že to poslední auto zastavuje, dokonce couvá. Tak jsme nadšeně doběhly. Tatínek se synkem nás hodili alespoň do Dolních Louček. A dokonce jsme po cestě míjeli u Řikonína požár louky, kolem kterého běhala spousta hasičů. A taky nám osvětlil, že ve Žďárci v hospodě zrovna slavil šedesátku bývalý starosta. Prý jsme měly zajít a dostaly bychom řízek :)
V Loučkách nás pán vyhodil u hospody, popřáli jsme si pěkný zbytek dne, poděkovaly jsme a hurá na limču.
Na zahrádce hospůdky, kousek od vody a od silnice, jsme sledovaly hasičská auta, která jezdila sem a tam se zapnutými houkačkami. Dokonce i hasiči z Drásova tu byli. Ani se vlastně moc nedivím, že hořelo. Beztak někdo pálil klestí a bordel po zimě, ale bylo pěkné sucho a foukalo, takže ideální podmínky.
A tak jsme napité a stále ještě najezené z oběda na louce, vyrazily na vlak, opět do kopce na zastávku Dolní Loučky. A pak až do Brna. Martina se teda ještě musela ve vlaku převléct, protože ji čekal večer v divadle. Inu, víkend bez dětí musí využít naplno. Když si přezouvala boty, sbalila do batohu místo svých ty moje, takže jsem se v Židenicích, když jsem si chtěla obout nohy vyložené na sedačce, pěkně divila, kam ty moje zmizly :) Ale všechno dobře dopadlo, Martina divadlo stihla a já ve svých botách šťastně došla domů.
A musím přiznat, že nohy mě další den pěkně bolely. Chtěla jsem vyrazit na kolo, ale nakonec jsem své plány přehodnotila a odpočívala. Nakonec to celkem dělalo 20 kiláků. A stihly jsme to ujít za 5 hodin, takže žádné velké odpočinky vlastně nebyly.
Ale je to moc pěkný kout Vysočiny a ráda se tam znovu podívám.
PS: Dokonce jsem si našla na stehně klíště. Lajdáka. Letošní první.
Žádné komentáře:
Okomentovat