Den šestý - čtvrtek 19. června - Jasovská jaskyňa, Zádielská tiesňava, Rožňava
Ráno jsme se pobalili a zase vyrazili na cestu. Tentokrát jen kousek, k Jasovské jaskyni. Během prohlídky jsme zavzpomínali na léta na základce, protože červen je období školních výletů a jeden autobus s uchichtanými školáky si jeskyni prohlížel zároveň s námi.
O systému slovenských jeskyní už jsem toho napsala dost, hlavně o cenách focení (psala jsem i na Správu slovenských jaskyní ohledně ceny za focení, ale neozvali se...). Tahle prohlídka byla celkem příjemná. Přece jen, jedná se o takovou menší jeskyni. I tak jsme vevnitř strávili asi třičtvrtě hodinu. Občas slečna průvodkyně nahodila tu klasickou průvodcovskou intonaci a ukazovala nám krápníkové útvary ve tvaru slona (prý když budeme mít velkou představivost, najdeme i ucho) a podobně. Ale byly tu i děcka, tak budiž.
Výzdoba jeskyně, kromě klasických krápníků, se v některých místnostech sestává i z krátkých brček, který mi je pokrytý celý strop.
Klasicky jeskyně má za sebou nějaké nálezy koster pravěkých zvířat, nějaké to osídlení a pak návštěvy. Dokonce je tu vzkaz z roku 1452 od Jana Jiskry z Brandýsa, který tu nedaleko zvítězil v bitvě.
Parádní chrpy v kempu.
A od jeskyně jsme se přesunuli víc do hloubi krasu. Zastavili jsme se ještě v Restauraci pod hradom na meníčko (vaří levně a dobře, 2,90 za menu) a dojeli do ústí Zádielské doliny - na konec obce Zádiel.
Turnianský hrad. Focení z auta mi jde líp a líp.
Zádielská tiesňava je skalnatý kaňon vyhloubený do vápence Blatným potokem. Táhne se v délce třech kilometrů a vrcholy planin se tyčí až 400 metrů od dna kaňonu. Vedla okolo cesta mezi Košickou a Rožňavskou kotlinou, takže osídlení tu bylo už dávno.
- něco o Zádielské tiesňavě a další informace o Slovenském krasu
- praktické informace (počasí, on-line webkamera...) o Zádielu
Ve vedrech ideální místo na procházku. Je tu chladno a vlhko.
Ze spodu tiesňavy moc skal neuvidíte. Tohle je jedna z mála. Většina je schovaná mezi stromy.
Potok a jeho četné kaskády.
Když už nějaká skalka sahá až k cestě, zpravidla se v ní najde i nějaká ta škvíra. Inu, kras.
Tajuplný kořen.
Zhruba v polovině doliny (těsně před chatou s občerstvením, která bývá ovšem otevřená jen o víkendech) jsme se oddělili z údolí a začali stoupat nahoru po naučném chodníku na planinu.
Stoupání se nám odměnilo výhledem. Dole na rovině nedaleká vápenka a za kopcem Maďarsko.
Příjemné rozkvetlé louky.
Val slovanského hradiska. Uprostřed roviny z ničeho nic...
Stezka vedla střídavě loučkami a hustým mladým lesíkem - nahoře na planině je nedostatek vody, proto se zakrslým stromům ani nedivím.
Vyhlídka na Zádielský kaňon. Impozantní.
Znovu výhled na rovinu dole a ústí doliny.
Dole uprostřed osamocená skála - Cukrová Homoľa - nejvyšší věžovitý útvar na Slovensku (105 m). Na staré fotce si můžete prohlédnout jak dolina vypadala, když se kácelo vše, co mohlo poskytnout trochu dřeva - tu je Cukrová Homoľa vidět parádně.
Charakteristický chodníček po planině. Jalovce se začaly objevovat stále častěji a bylo třeba koukat pod nohy na kamenitou stezku.
Jeskyně jsou i tu nahoře. Jen začínají propastí.
Planina s jalovci a polozarostlými škrapy. Při obhospodařování zvířaty (ovce apod.) jsou kameny více vidět a podrost není tak hustý. Na některých místech Slovenského krasu se o to snaží.
Scházíme chodníčkem dolů. Slunko peče a před námi se zvedají charakteristické plošiny krasu.
Cestu nám zkřížil Řehoř Samsa.
Opouštme Zádiel. Pěkně tam bylo.
Naše další cesta vedla do Rožňavy. Nakoupit, podívat se.
Rožňava je ospalé město (má prý skoro 20 tisíc obyvatel), kde se tak trochu zastavil čas. Mají tu hezké Báňské muzeum (Rožňava vznikla jako báňské město), ale jelikož byl večer, už jsme si sedli akorát na zmrzlinu na náměstí a kochali se strážní věží ze 17. století uprostřed náměstí. Námestie Baníkov je prý největší svého druhu na Slovensku. Jen škoda, že přes něj vede silnice a částečně je z něj parkoviště. Lepší urbanistický návrh by ho posunul o level výš.
Turistické informační centrum zrovna nefungovalo - podle svých webových stránek by to snad mělo být ok. My tam byli, pravda, mimo hlavní sezonu.
Rožňava, stejně jako zbytek těchto jižních regionů Slovenska, má velký počet Maďarů (a Romů). Statistiky hlásí kolem 20% obyvatel maďarské národnosti. A je to poznat. Marek kupoval v pekárně chleba a většina z lidí si pečivo pýtala v maďarštině.
Strážní věž a pod ní pomník Františky Andrášiovej, přivdané Češky, která se starala o chudobné.
Už od Zádielu jsme vymýšleli, co bysme tak mohli dělat zítra. A zrodil se nám v hlavě plán. Když už jsme v krasu, chtělo by to ještě nějakou jeskyni. Ale jakou? Gombaseckou nebo Domicu? Ale tam se nám moc nechtělo, protože je to masovka. Sice jsem tam nebyla, ale nemusím mít všechno naráz. Přemýšleli jsme ještě nad maďarskou částí jeskyně Domica, ale nakonec jsem si vzpomněla ještě na jednu - Krásnohorskou jaskyňu. A ta by mohla být rozhodně zábavnější. Není to totiž klasická jeskyně s chodníčky, ale návštěvník dostane overal, čelovku a helmu a po dřevěných deskách a kamenní projde asi 0,5 km jeskyně tam a zpět.
Jenže prohlídky jsou 3 denně po pro 4–10 lidí. A nejlépe je se dopředu telefonicky domluvit. Tak jsme volali na uvedené telefonní číslo. Zvedla to paní manželka, že máme zavolat později, až se manžel, Jaroslav Stankovič, vrátí. Tak ok. Jeskyni totiž nemá pod palcem Správa slovenských jaskyní, ale pan Stankovič si ji na živnost pronajal a provází tu.
Po zmrzlině (na modranskú nemá) jsme obešli náměstí a vyjeli hledat místo, kde bychom složili hlavu. Kemp v Krásnohorském podhradie se přímo vybízel. Budeme to mít odtud do jeskyně kousek. Prohlídky jsou v 9, 11:30 a 14 hodin. Ale víc o jeskyni až dále v článku.
Krásnohorské Podhradie je vesnice ležící na úbočí holého kopce s hradem Krásná Hôrka. Ten se v posledních letech proslavil především požárem před dvěma lety (rok po dokončení celkové rekonstrukce). Nachází se tu také mauzoleum Andrássyovců, postavené na začátku 20. století v secesním slohu.
Hrad pochází ze 14. století, kdy byl vybudován (možná už na základech staršího osídlení) na ochranu středověké cesty Slovenským rudohořím. V 17. století ho Andrássyovci přebudovali na šlechtické sídlo a vlastnili ho až do konce 2. světové války. V březnu 2012 vypukl požár, který zničil šindlové střechy, část expozice a zvonici (90 % exponátů se prý podařilo zachránit). Škoda 8 milionů eur. A za vše nejspíš můžou dva romští chlapci, kteří neopatrnou manipulací s ohněm zapálili křovinatý porost kopce pod hradem.
My měli namířeno do místního kempu. Vzadu za dědinou, kousek od hradu, v lese, vedle potůčku. Vypadal sympaticky, ale zavřeně. Zrovna tam nějací dělníci pracovali, dali nám číslo na majitele, ale ten to nezvedal, tak jsme se přesunuli do Betliaru, naší další a možná poslední šance.
Na Krásné hôrke se opravují shořené střechy.
Na poli
V Betliari nás směrovky zavedly až do zámeckého areálu, kde bylo oplocených několik chatek s cedulí camping - chatová osada Betliar. Na nástěnce u jedné z chat telefonní číslo a informace z roku 2012. Tak snad to platí.
Odpovědné osobě jsme se opět nedovolali, ale prý sem někdo půjde. Tak jsme čekali. A opravdu přišla paní, ne sice na náš popud, ale domluvili jsme si s ní, že přespíme v autě. Zaplatili jsme 6 euro za vše a i když sociální zařízení vypadalo všelijak (jen venkovní přístřešek mající nejlepší léta za sebou), teplá voda tekla a parádně jsem se osprchovala. Vlastně to bohatě stačilo. Do jedné chatky dojela ještě parta robošů (převážně tmavé barvy), ale udělali si ohýnek a byli v klidu.
Ještě jednou jsme zkusili pana Stankoviče. Tentokrát úspěšně a dohodli si na zítra prohlídku jeskyně v 11:30. Ideální.
Na terásce jedné z chatek jsme si uvařili večeři, pojedli a usnuli těšíc se na zítřejší zážitek.
_____________________________________________________________________________
Den sedmý - pátek 20. června - Betliar, Krásnohorská jaskyňa, cesta domů
Ráno bylo ospalé. Trošku pomrholilo a já byla totálně ospalá. Původně jsme mysleli, že bysme si prohlídli kaštiel v Betliari, ale nakonec jsme se trošku prošli kolem něj v parku, který dost poškodila nedávný silný vítr. Povyvracené staré vzácné stromy, škoda jich.
V Betliari byl napřed renesanční zámek, který nechal v 18. století přestavět rod Andrássyi, který ve zdejším okolí vlastnil kde co. Na prohlídce zámku v Betliari je zajímavé to, že tu Andrássyovci žili dlouho a tak jak ho po 2. světové válce opustili, tak zůstal. Takže to není žádná uměle vytvořená expozice, ale návštěvník se může podívat, jak se žilo šlechticům.
Betliarský kaštiel.
Nakonec jsme se pobalili a přesunuli do Krásnohorské Dlhé Lúky k penzionu Jozefína, kde se začíná prohlídka jeskyně. A jelikož jsme měli ještě hodinku čas a v penzionu bar otvíral až skoro navečer, sklopili jsme si trochu přední sedadla a dali si dvacet. A pomohlo.
Nakonec jsme se oblíkli, obuli do pevných bot, jak radí na stránkách a vyrazili zaplatit. Do gumových vaků jsme dostali oblečení a čelovky a vyrazili k vlezu do jeskyně, který je ještě kilometr podél potoka. U penzionu Jozefína je jen zázemí.
Krásnohorská jaskyňa, jak už jsem psala dřív v článku, nepatří přímo pod Správu slovenských jaskyní. Pan Stankovič, Rožňavský milovník Slovenského krasu, si ji pronajímá (pronájem má vždycky na rok, takže dopředu neví, kdy mu to zatnou a jeskyně se zase uzavře) a prohlídky poskytuje on. Vstupné deset euro. Fotit se může (jak jsem se dozvěděla až po té, co jsme vlezli do jeskyně; tak příště třeba), ale vzhledem k povaze prohlídky je možná bezpečnější nechat foťák doma. Jeskyně není nasvícená a fotky s bleskem v jeskyni jsou, řekněme si, hrozné. A když už sebou člověk foťák vezme, tak by to chtělo i stativ a s tím se otravovat při dobrodružné cestě už je vůbec na houby. A taky to, že člověk brzdí prohlídku, než si vše našteluje.
Prohlídka měří 450 metrů. Hodinu trvá cesta na konec (k mohutnému stalakmitu) a půl hodiny zpátky. Trasa vede převážně po dřevěných deskách, které slouží jako mostky nad krásně čistou vodou. Občas po kamenech, po blatě, po žebříku a překonává se tu i plytké jezírko 15 metrů dlouhým přechodem po laně (za druhé lano se přidržujete). Děti berou už klidně od šesti let, záleží hodně na výšce (aby dokázalo přejít právě lanovou překážku) a dítě jde pod dozorem průvodce a jištěné. Úzká místa jsou jen dvě a taková krátká, takže i průměrný klaustrofobik je zvládne.
My jsme šli s polskou rodinkou, průvodce mluvil slovensky, občas nějaký termín řekl i v polštině.
O jeskyni je toho spousta napsáno na stránkách (velmi doporučuji knihu o jeskyni v pdf formátu - spousta zajímavých informací a fotografií), kde si můžete prohlédnout fotky. Nějaké další nalezené na internetu přidávám:
- jedna z charakteristických typů krasové výzdoby je velmi vzácná - některé krápníky mají "odbočky" - heliktity
- a unikátní výzdobu doplňují "karfioly" - formy koralitu. Nikde jinde na Slovensku je nenajdete.
- symbolem jeskyně je 33 metrů vysoký mohutný stalakmit - Kvapeľ rožňavských jeskyňárov
Doporučit můžu také:
- blog Jaroslava Stankoviče.
- více o národním parku Slovenský kras
Pak už nás čekala jen cesta domů se zastávkou ve Zvolenu za kamarátom Janom a jeho rodinou.
Celkem jsme najeli nějakých 1600 km (nezdá se to, ale Slovensko je dlouhé), jelikož jsme se moc nehlídali s penězma (každý den jídlo v hospodě, spaní v kempech), každého nás to i s naftou vyšlo na 175 eur (35 euro nafta na osobu). Ale objevili jsme nové kouty Slovenska, kam se určitě ještě někdy vrátíme.
____________________________________________________________________________________
Žádné komentáře:
Okomentovat