Původní plán byl navštívit Oravice (Marek se chtěl koupat) a když už tam budem, mohli bysme se projít Juráňovou dolinou a pak to vzít na východ přes Polsko. Ale když jsme si spočítali dny a co všechno ještě chceme stihnout, radši jsme zamířili na východ Slovenska rovnou. Navíc spodem je rozhodně pohodlnější cesta na východ, než vrchem nad Tatrami.
Ještě jsme se teda zastavili v Liptovském Mikuláši, zdejší metropoli, na nákupech. Tentokrát jsem totiž, ač sbalena na poslední chvíli, prokázala lepší připravenost než Marek. Došla nám bomba ve vařiči a Marek zjistil, že vzal omylem jiný typ. A taky, ač se chtěl pořád koupat, zapomněl doma plavky :)
Zaparkovali jsme teda kousek od náměstí a vyrazili na lov. Hned v obchodním středisku (asi bývalý Prior) jsme našli vietnamský obchod, tak plavky byly vyřešeny – za 6 euro.
Teď nějaký sport. Všimli jsme si nějaké šipky s nápisem a sledovali ji. Dovedla nás do dvora nějakého dalšího obchodního centra. A vstupem do obchodu jako bychom se ocitli o dobrých 20 let zpátky. Malý pultík s pár poloprázdnými regály, vystavená asi tři dětská kola, pak poloprázdný košík s balony. I ostatní sortiment mi připomínal dětská léta. Ani si teď nevybavuji, co vše v obchodě měli, či spíše neměli. Tomu říkám skanzen!
Už když jsme vešli, bylo mi jasné, že tudy cesta nevede. Postarší paní za pultem ovšem překvapila a mezi rozličnými věcmi z jednoho regálu opravdu vytáhla bombu, hned vedle měla náš typ kartuše, tak jsme se zaradovali. Pro naši smůlu byla ovšem bomba na jiný typ. Ještě teda paní zavolala svého asi manžela (vypadal podobně jako paní, jen měl krátké vlasy). Celý výjev, jak jsme se později s Markem shodli, nám oběma hned připomněl scénu ze seriálu Malá Velká Británie, která si z podobných situací dělají legraci - úplně jsme slyšeli, jak prodavač, když neví, volá svou ženu od pultu: "Marjory?". Na rozdíl od zmíněné situace pán na zavolání přišel (v scénce žena stejným způsobem křičí na svého manžela z hloubi domu) a potvrdil, že námi hledaný typ bomby nemají.
Paní ještě zahlásila: "To víte, začíná sezona, tak už je to pryč." Takže další budou asi zase za rok :). Ještě jsme se teda zeptali, zda tu není v okolí nějaký jiný sport. "No, víte, zeptejte se možná radši někde na benzínce, tam mívají." doporučil nám pán. Tak jsme se rozloučili a šli shánět dál.
Samozřejmě za dalším rohem byl klasický sportovní obchod se sortimentem 21. století. Naši bombu opět neměli, ale vyjmenovali nám asi 3 další obchody v okolí, kde by bombu mít mohli. Hned v dalším se nám poštěstilo a nechali jsme tam rovnou i tu starou (ne, že by se sami nabídli, ale omylem jsme ji tam na pultu zapomněli a paní se neozvala, tak problém vyřešen :) ). Paráda.
Pokoupili jsme ještě zeleninu u stánku a konečně vyrazili. Tatrám se, podobně jako Roháčům, některé vrcholky ztrácely v mracích, ale jinak skvělá kochačka. Jízdy po Slovenských dálnicích mám vůbec ráda (když nepočítám úseky na jihozápadě).
Od Spišského Štvrtka jsme se zařadili už na klasickou cestu a střídavě sledovali stavbu dálnice. A jelikož nastal čas oběda, zajeli jsme do Levoče do už jednou vyzkoušené restaurace U Janusa, kde jsme byli před dvěma lety při dovolené ve Slovenském Raji.
I tentokrát restaurace nezklamala - snad jen, že je ještě mimo sezonu a neměli domácí dezert dle denní nabídky (posledně to byl domácí štrůdl s kopečkem vanilkové zmrzliny, klasickou šlehačkou a snítkou máty), ale plně rozumím, zase tolik lidí tu v pracovní den mimo sezonu nechodí. A nevím, jestli bych ho vůbec měla kam dát: jako polévka pórkový krém se snítkou čerstvé meduňky (parádně se svou chutí hodila k polévce) a pak spišské pirožky. A zase to příjemné prostředí, venku v sympatickém atriu, na starých lavicích, klídeček. Příště zas.
Obešli jsme zdravotně náměstí, aby nám trochu vytrávilo. Pokochali jsme se především renesanční architekturou města a pokračovali zase dál (více Slovensky Raj 2012)
Levoča - radnice a chrám sv. Jakuba.
Na dálnici jsme zase najížděli kousek před Spišským hradem, u Sivé Brady - travertinové kopy s uměle vyvrtaným vývěrem minerální vody. A tak jsme zastavili i tam.
Kostelík na Sivé bradě (více Slovenský Raj 2012) z druhé strany. I tu je travertin, ale bez bublajícího jezírka.
Co mě však táhlo na Sivou bradu byla i přítomnost orchidejí. Z knížky o chráněných rostlinách České a Slovenské republiky je na jedné fotce poznat, co je to za místo. A tak jsem hledala a našla. Jestli to byl onen druh s jistotou říct nemůžu, protože jsem našla akorát odkvetlé rostlinky. Ale určitá podoba tam byla.
Nejspíš odkvetlý vstavač štěničný
A pak už po dálnici, projet 5 kilometrů dlouhý tunel Branisko, následně už po staré a opět jsme sledovali stavbu dálnice v praxi - nejen násypy, ale i mosty, jejich bednění a betonování... je to zajimavé vidět to takto v reálu, co to obnáší. Průjezd Prešovem, sic po obchvatu, byl hrozný. Všude auta, semafory, lidi... Po včerejším osamělém výletu opravdu změna.
Po cestě do Bardejova jsem ještě na staré mapě okolí (tuším ze začátku 90. let, ale vzhled měla klasický komunistický ještě) našla dřevěný kostelík, kterými se to v blízkém okolí docela hemží. Není tu taková hustota jako více na východ kolem Svidníku a Dukelského průsmyku, ale jsou tu.
Dřevěné kostely na východě Slovenska, západě Ukrajiny a jihovýchodě Polska jsou řecko-katolické, tedy pravoslavné. Vevnitř zdobené ikonami (v Bardejově je muzeum ikon). Dřevo tu bylo nejsnadnější a nejlevnější materiál, postavené jsou bez jediného železného hřebíku.
Ještě nutno podotknout, že pro zdejší to není kostel, ale cerkva, což je ukrajinsky "kostel" (chorvatsky a srbsky crkva). Ukrajina je kousek odsud, na východě Slovenska je i četná menšina Rusínů. Není se čemu divit.
Dřevěné kostely na východě Slovenska, západě Ukrajiny a jihovýchodě Polska jsou řecko-katolické, tedy pravoslavné. Vevnitř zdobené ikonami (v Bardejově je muzeum ikon). Dřevo tu bylo nejsnadnější a nejlevnější materiál, postavené jsou bez jediného železného hřebíku.
Ještě nutno podotknout, že pro zdejší to není kostel, ale cerkva, což je ukrajinsky "kostel" (chorvatsky a srbsky crkva). Ukrajina je kousek odsud, na východě Slovenska je i četná menšina Rusínů. Není se čemu divit.
Kde je kostelík spolehlivě napovídaly z dálky košaté lípy. Než jsme zaparkovali, sešli jsme se tu akorát se 2 postaršími páry z Holandska a Švýcarska. Po chvilce přišla paní nejspíš chystat kostelík na pravidelnou omšu. Vyslechli jsme si tedy výklad v němčině - nahrátý na CD (aby aspoň trochu rozuměli zahraniční návštěvníci) a nám paní povykládala sólo historii, ukázala vybavení i zvon.
Tročanský kostelík Svätého Lukáša je považován, dle své architektury, pravděpodobně za nejstarší dřevěný kostelík v celé karpatské oblasti (nejpozději přelom 15. a 16. století). Původně stál nejspíše v 6 km vzdálené dědině Rešov, odkud byl převezen do Tročan. V kostelíku je příjemné šero. Světlo sem proniká jedním malým okýnkem, druhé, ještě menší vede do svatyně, která je oddělená od prostoru kostela dřevěnými malovanými dvířky (z 12. století).
Celý kostelík působí nesmírně sympatickým dojmem, když nám paní povídala o ikonách (ty starší z 15. století), začaly si uvnitř pomalu usedat místní. Především babičky. O zvonu z 13. století nám povídala, zvoníc začátek omše.
Tročany
Pokud si chcete počíst něco o vesnici Tročany a lépe se ponořit do zdejšího kraje, doporučuji začít na stránce místního občana Peťa Fecka, který svou stránku píše pěkně po šarišsky :)
V Bardejově jsme zaparkovali kousek od centra, na normální ulici (jinak jsou tu i placená parkoviště), a vydali jsme se na obhlídku centra. To se sestává z velkého náměstí a několika málo přilehlých ulic, obehnaných hradbami. Sice má samotné město 33 tisíc obyvatel, ale centrum moc velké není. Zato má ale jinou, historickou, hodnotu.
Bardejov - charakteristický pohled na radnici a náměstí od baziliky Sv. Egídia (po česky Sv. Jiljí).
Město Bardejov bylo od 14. století královské město, později významné řemeslnné centrum. Od 18. století se začaly využívat i nedaleké minerální léčivé prameny (Bardejovské Kúpele nás čekají další den).
- více o zdejších památkách
Obcházíme město po hradbách. Každých pár metrů nějaká bašta (bývalo tu celkem 23 bašt a jen 3 brány). Každá patřila jinému cechu - tahle je pivovarnická.
Jedna z bran, s barbakánem z 16. století
Další bašta - zlatnická (renesanční).
Zase na náměstí
Poseděli jsme v netradiční kavárničce na náměstí na výborném čaji z čerstvého zázvoru a máty (netradiční měli taky záchody. Se zrcadlem přímo na bocích kabinky, takže tu na záchodě není nikdo sám :) ).
Náměstí v ospalém úterním podvečeru
Renesanční radnice (první renesanční stavba na Slovensku vůbec 1505–11), nyní součástí Šarišského muzea a gotická bazilika Sv. Egídia - s 11 gotickými oltáři z let 1400–1520.
Jelikož bazilika měla otevřeno jen do čtyř, rozhodli jsme se sem ještě zastavit následující den (dodám odkaz až dopíšu článek).
- interiér baziliky (foto)
- gotické oltáře (foto)
Bývalé humanistické gymnázium. Původně zde stála ve 14. století městská latinská škola.
Hned pod městem mají park s velkou fontánou, staví jim tu kousek od náměstí celkem citlivé nové moderní, nejen nákupní, centrum. A díky členství v UNESCO a vůbec celkové historické hodnotě města tu o turisty není nouze – musím podotknout, že v tuto roční dobu (mimo hlavní sezonu) jde především o školní výlety a zahraniční zájezdy.
V místním turistickém informačním centru jsem
taky koupila nějaké pohledy a vyzjistila, kde by se tu dalo nedaleko přespat.
Ochotný mladík mi s politováním oznámil tušenou zprávu, že kemp tu
nikde žádný není, ale že kousek za Bardejovem je chatová osada a tam je
chata Kamarát. Bývají tam sice touto dobou hlavně školy v přírodě a podobně, ale že by tam možná nějakou tu postel pro nás našli, nebo bysme se tam mohli někde vyspat.
A tak jsme vyrazili do údolí Mníchova potoka. A jeli jsme a jeli... míjeli chaty a odbočky, krásná asfaltka se změnila v takovou starou, rozbitou, šplhající se lesnatým údolím stále nahoru. A pořád jsme jeli a jeli až na samý konec předlouhého údolí (mělo asi 5 kilometrů, ale jelikož jsme jeli převážně na dvojku, přišlo to jako celá věčnost). A tam jsme našli klasickou komunistickou stavbu, kterou ovšem majitel dává dokupy a vzniká tu celkem sympatické místo pro rozličné akce. Celý areál s pár chatkami, bazénem, hřištěm a hlavní budovou se sálem je spíše koncipován pro skupiny (školy v přírodě, tábory, firemní akce), ale zželelo se jim nás a jeden pokoj se našel. I parádní sprcha a postel. Museli jsme vydržet teda festovní jekot dětí na škole v přírodě, ale musíme vyseknout poklonu učitelkám, děti poslouchaly a v deset bylo ticho :)
__________________________________________________________________________________
