Myrafälle a Steinwandklamm, 21.–22.8.2012

zotavovací dny po dobytí Schneebergu stečí

Úterý 21. srpna

Předchozí den jsme si unavili nohy při výstupu, a hlavně sestupu, na Klosterwappen, nejvyšší horu masivu Schneeberg. Bolest v nohách se přes noc ještě rozležela, takže na úterý byl plán jasný – nějaký malý výlet do okolí.

Z knížečky k mapě jsem vyčetla, že by blízko vesnice Muggendorf měly být vodopády (na stránkách vesnice je vše kolem nich perfektně popsáno i s plánkem). Nebylo o čem pochybovat, po opatrném ránu jsme sedli do auta a odvezli se asi 3 kilometry za dalším dobrodružstvím.

Vodopády navštívila i samotná Marie Terezie (což dokazuje pamětní deska na skále u vstupu). Úzké a strmé udolí s dravým tokem řeky Myra překonává spousta můstků a schodů, aby si krásu vodopádů mohli vychutnat všichni. Za první zpřístupnění v roce 1885 se zasloužil rakouský klub turistů. Nyní činí vstupné 2 eura pro dospělého.

Celá kaskáda překonává na malé vzdálenosti 125 výškových metrů a denní průtok činí kolem 5 tisíc metrů krychlových (samozřejmě záleží na roční době).

Řeka vyvěrá z podzemního jezera. Nad vodopády a pod nimi jsou postaveny nádrže (propojeny podzemním tunelem) a už od roku 1914 po mnoha protestech místních tu fungovala vodní elektrárna, která po dalších 60 let napájela výkonem 1,5 milionu kWh roční produkce blízké město Wiener Neustadt. Ještě před elektrárnou samozřejmě místní využívali sílu vody v mlýně a pile.

I takovéto schody nám daly zabrat... po včerejšku jedině rovina.

Zábradlí na mostku místo stativu. Ale musela jsem čekat, než všichni přešli... a lidí bylo docela dost.

Poslední větší vodopád.

Horní část údolí už byla rovnější.

Horní nádrž. Vlevo ohrazený břeh byl pro kačenky, aby měly klid. V nádrži plavali tak 30–40 cm pstruzi, voda byla nádherně čistá, trochu do zelenomodra. A hnal se na nás mrak.

Spodní nádrž z hráze se vstupem k vodopádům. Začínalo pršet intenzivněji.

K autu už jsme museli skoro běžet, jak se rozpršelo. Odvezli jsme se zpátky do kempu, kde teprve pršet začínalo, uvařili jsme si jídlo a vyplácli se na deku do stínu auta. Mraky totiž ustoupily a obloha byla opět modrá.

Odpoledne jsme poté prošli centrum města Pernitz a přesunuli se i do blízkého Guttensteinu. Nikde nic zvláštního. Jen nad Guttensteinem mají zříceninu hradu a dole potom plovárnu. Ale vše pěkně udržované, četné vilky z konce 19. století, a klidný úterní podvečer.

Pernitz

Guttenstein - kostel a muškáty - nezbytnosti Rakouska.

Tak jsme zapadli do nějaké hospůdky, jídelnímu lístku jsme moc nerozumněli, tak jsme skončili na Wiener Snitzel (rozklepaný přes celý talíř) s bramborovým salátem (dělají jí ho jen s cibulkou a v sladkokyselém nálevu) a pizze. Limonádu servírovali v pěkné skleničce s krojovanými Rakušáky. Potom jsme se jen odvalili k autu a znovu odpočívat.

V kempu jsme se ještě potkali s párem z Jablonce, který si kousek od nás stavěl stan. 2 noci prý trávili v Kaiserbrunnu (to jsme se tam museli potkat), udělali výšlap na Raxalpe, vláčkem na Schneeberg a zítra plánují blízký národní park Hohe Wand.

Středa 22. srpna

Ráno už byly nohy o něco lepší. Ráno, stejně jako včera, střední oblačnost, která se během dne ovšem rozpustila (včera z ní byla přeháňka). My se pobalili a vyrazili kousek dál za Muggendorf, k soutěsce Steinwandklamm. Tu už převýšení mapa slibovala větší a přece jen, nohy už byly trochu lepší.

Zaparkovali jsme nahoře v sedle u hospůdky (dá se to po silničce projet až dolů k ústí soutěsky, ale stejně se tudy budeme vrace...) a po žluté vyrazili k ústí soutěsky. I zde na nás v chatičce čekal pán a za 2 eura prodával lístky. A měl průvodce s mapkou dokonce i v češtině. A ani tu nesměl chybět i Franz Josef.

Parkujeme v sedle. A Schneeberg vidíme i z opačné, severní, strany. Akorát ten opar...

Samotná soutěska vznikla táním ledovce, který sem zasahoval až od Schneebergu (hlavně pracoval na četných jeskyňkách). A samozřejmě to hlavní dodělala voda a ostatní přírodní vlivy.

Soutěska začíná. Voda nikde... nečekaně :)

I tady je cesta parádně zajištěná pro méně zdatné turisty. 

Převýšení je tu docela velké.

My jsme si vyšli na rozcestí s dalšími značkami po modré, která údolím vede a pak jsme se vrátili zpět na rozcestí asi v polovině soutěsky, kde odbočuje červená spojka, vedoucí přes několik žebříků a jeskyněk. Označují ji obtížností A/B a je jednosměrná (zespodu nahoru). Tak snad to zvládnu i já, se svým strachem z výšek. Ještě jsem trochu trénovaná ze Slovenského ráje...

Cesta Rudolf-Decker-Steig a chodník ztrácející se v kopci.

Zatím v pohodě. Ale v dálce už jde na skále vidět dlouhý žebřík ústící do jeskyňky v asi 10 metrové výšce.

Tak tudy nejdu.

Ale pokud chci dál, musím tudy. To už je přece jen lepší...

Cesty se ale nakonec stejně potkávají. Zde je vidět vpravo konec žebříku mizící v jeskyni a vlevo Markova noha - tudy se vrátil zpět.

A pak už cesty pokračují společně.

Další jeskyňka. Baterky netřeba.

Výhledy na horní část doliny

Pak se červená cesta opět napojuje na modrou. A ta poté prochází jeskyní, kde se baterka vyplatí – Türkenloch. Před nájezdy Turků se tu v roce 1683 schovávali místní z Muggendorfu, ale prozradil je kouř z ohně.

Pohled z vrchu

A ještě výhled dolů do údolí.

Obě údolí (Myrafälle a Steinwandklamm) se dají spojit do výletu na jeden den. Každý je tak na 2 hodinky maximálně.


My jsme nasedli do auta a jelikož teplota stoupala nad třicet a my přece byli na dovolence, vyrazili jsme se zastávkou na nákup zpět do údolí Höllental k řece Schwarze.

Po cestě se nám naskýtal pohled na utěšenou rakouskou krajinu.

A samozřejmě Schneeberg nesmí chybět.

Vybrali jsme si jedno z mnoha parkovišť na břehu řeky, zapíchli auto do stínu, pobrali věci a hurá dolů k vodě. Velké valouny sice nebyly ideální podklad pro ležení, ale byl tam stín a od studené Schwarzy vanul parádní chladný vánek. Na parkovišti bylo tak o deset stupňů víc.

Výhled z deky proti proudu. Obsadili jsme ostrov.

Proud, kde bylo po pas vody a Marek si v něm perfektně zablbnul. Na mě byla voda až moc studená.

Popíjela jsem místní džus z jablek a bezinek, překládala si nějaké texty v knížce u mapy, zkrátka pohoda...

Na obloze se honily zezačátku nevinné mraky. Když jsme odjížděli bylo jasno. Až tedy jsme se podívali za roh a tam, hned vedle vrcholu Klosterwappen (ten holý kopec s vysílačem v dálce) se objevil krásný květák.

I tady jsme projížděli jedním tunelem pod krajem masivu Raxalpe. (Míla - naše GPS - neustále navrhoval nesmyslné trasy domů).

Z okna výhled z údolí na skály masivu Schneeberg. Byly i hezčí pohledy, ale těmi jsme se kochali a nestíhali fotit...

Skály kam se podíváš

Při cestě přes Rakousko jsme sledovali nad Maďarskem krásný mrak.

Z počasí potom vyplynulo, že i v místech, kde jsme se ten den pohybovali večer či v noci pěkně pršelo. Ale to my už jsme byli na cestě domů...

Takže jak přežít úmorná vedra? Vyvalit se k řece Schwarze. Vřele doporučuji.