Pohanská a Plavecký hrad 17.3.2012

kterak jsme pěkného počasí využili a za prvními jarními kvítky vyrazili

Nevyužít takového krásného víkendu by byla velká škoda. A kam vyrazíme? Třeba do končin, které ještě nemáme dostatečně prochozené – část Malých Karpat ze Záhorské strany.

V blízkém regionu jsme byli akorát

• v dubnu 2009 na jarním výletě na Záruby, kdy jsme se zastavili i na Kršlenici
• a v listopadu 2010 jsme zdolali Vápennou a užívali si teplé večerní dramatické atmosféry na Báborské

Tentokrát jsme startovali v Plaveckém Mikuláši, údolím Kršlenica vyšli na Mon Repos, odtud na Amonovu Lúku a přes Báborskou dolů, potom malá odbočka na pahorek Pohanská, prohlídka Plaveckého hradu a do Plaveckého Mikuláše zpět.

S malou zajížďkou do Trnavy do banky jsme vyráželi na trasu v 9:30. Auto jsme zaparkovali u kostelíku, koupili si sušenky v Mini marketu, kde jsme se skokem ocitli o 20 let zpátky. Drátěné zelené košíky s obrovskými oky a s rukojeťmi potaženými červenou bužírkou. Nad dveřmi nástěnné hodiny ala náramkové hodinky, které byly těsně po revoluci neskutečně populární, ve starých policích základní tovar od tavených sýrů, sušenek až po peprmintku. Jako v každém správném dědinském obchodě bylo pečivo vyprodáno.

Každého asi zarazí při pohledu do mapy, proč tu má vše přídomek Plavecký (Plavecký hrad, Plavecké Podhradie, Plavecký Mikuláš či Plavecký Peter) když nejbližší velká vodní plocha je nádrž Buková nebo řeka Morava a Dunaj. Je to údajně kvůli Plavcům (Polovcům) – kumánskému bojovnému kmeni, který si pozval tehdejší panovník Béla IV za účelem strážení západní hranice. (Plavecký Mikuláš).

Po zelené značce údolím pod skalami Kršlenice. Z vrchu mi tenkrát nepřišly tak skalnaté, ale zespodu vypadají brala (česky "skály") opravdu impozantně. Jen škoda, že domky jsou nastavěné hluboko v údolí pod skalami a proto pořídit fotku se skalami bez střechy, drátů nebo auta byl skoro nadlidský výkon.

Vlevo: Skály Kršlenice z údolí
Vpravo: Jaskyňa Deravá skala

Silnička údolím pomalu stoupala, v potoce na dně údolí ještě občas svítily ledové plochy.

První zastávku jsme udělali v jeskyni Deravá skala, která byla osídlená v paleolitu (pozourky, hrot z mamutího klu), v neolitu (keramika, nože, sekery, dětská kostra) i ve středověku. Jde jen o takový skalní převis kousek ve svahu.

Kolem starého polovnického zámečku Mon Repos až bukovým lesem na Amonovu lúku a dolů na Báborskou, kde jsme si rozložili deku, poobědvali, slunili se a odháněli muchy.

Mon Repos

Závrt (krasová jama po slovensky) u Amonovy lúky (v pozadí). Hřeben tyčící se za lesem je Vápenná.

Poslové jara na začátku hřebene Báborské.

Výhled už je na dohled :)

Ale poslem jara nebyly jen muchy, ale v lese začínaly rašit z podrostu nejrůznější zelené lístečky a potkali jsme i sněženky a dokonce koniklece. Na vysluněných místech už začínaly jít do květu dříny a vrcholky buků byly rezavé od nalitých pupenů.

Výhled z Báborské směrem k Plaveckému Podhradie a dál na Záhorie. Kopec tyčící se vpravo dole je Pohanská. Náš další cíl dne. A vlevo se zvedají Malé Karpaty – konkrétně masiv Vápenné.

Kvetoucí tráva.

A kvetoucí koniklece.

Cestou k Pohanské jsme procházeli přes bukový...

...i habrový les.

Kopec Pohanská svou polohou přímo svádí k tomu, aby na něm nějaké to osídlení vyrostlo. Od mladší doby kamenné bylo hojně osídlené. Největší rozmach zažilo za Keltů, kteří si zde postavili velké oppidum. Podrobnější informace o Pohanské na stránkách dědiny Plavecké Podhradie. Jelikož vrchol Pohanské náleží do Plaveckého krasu, není zde o krasové jevy nouze, avšak po tak dlouhé době, kdy bylo území osídleno je těžké říct, co byl původně závrt a co vyhloubená díra. Na dně jednoho závrtu ovšem byla nalezena v roce 1993 po dlouhém snažení jeskyně Pohanská. Dle popisu místních jeskyňářů však za tu námahu nestojí.

Nahoře na Pohanské už začínal rašit česnek medvědí.

Nebyli jsme první, kdo si na něm pochutnával...

Na lehce skalnaté vyhlídce na Plavecké Podhradie a Malé Karpaty kvetly koniklece a sněženky.

Výhled do v oparu schovaných Malých Karpat – zvedající se hřeben vlevo patří Vápenné a vrcholek vzadu na obzoru je Vysoká. Za kopcem pod námi Plavecké Podhradie

A zase přes les dolů k hradu. Po cestě jsme hledali co nejméně zarostlé místo, odkud by byl výhled na hrad a potkali jsme párek muflonů. Škoda, že zvířata nepoznají, že je chce člověk jenom vyfotit... hned by byl život jednodušší...

Na Plavecký hrad by byl z Pohanské pěkný výhled. Nebýt těch stromů...

Na vedlejším menším skalnatém výběžku od poloviny 13. století stojí hrad. Jak jinak než Plavecký hrad. A jak jinak než ke strážení hranice – spolu s nedalekým Ostrým kamenem či Korlátkom.

A pohled naopak – Pohanská z hradu. Hrad mi z Pohanské přišel dál než Pohanská z hradu. Asi je to tou velikostí...

Sobota odpoledne + první teplý den = plno lidí. Ale s tím se dalo počítat... Avšak daly se vyhmátnout okamžiky bez nich.

Vlevo: vstupní brána
Vpravo: Zbytek hradního paláce. Odtud nádherně viděli na celé Záhorie.

Pohled na jižní předhradí. Vlevo dělová bašta horního hradu, před námi Pohanská a dole Plavecké Podhradie

Pohled na nádvoří horního hradu. Vzadu roviny Záhorie.

Nesmí chybět výhled na sever. Trochu zamlžený oparem. Vlevo je část Plaveckého Mikuláše, dominantou pak skály Kršlenice a vzadu se zdvíhá Veterlín a za ním hřeben Zárub.

Vlevo: okno hradného paláca z vnútornej strany hradu
Vpravo: Brána z jižního předhradí vedoucí k hlavní bráně.

Porost zdí. Hrad je sice prořezaný od náletových dřevin, ale ještě je na něm hodně práce.

Hrad byl roku 1706 dobyt císařským generálem Siegbertem Heisterem, když byl obsazen Rákociho povstalci a samozřejmě byl notně poničen.

Pod hradem se, pro změnu, nachází jeskyně. Něco o jeskyni a fotky si můžete prohlédnout na stránkách místních jeskyňářů, kteří zde pořádají i den otevřených dveří.

Po krátkém odpočinku na hradě jsme vyrazili na cestu zpět do Mikuláše. Sešli jsme zpět do sedla pod Báborskou a odtud se vydali dolů do údolí. Tou samou cestou jen na druhou stranu hřebene, do druhého údolí, jsme šli tenkrát z Vápenné. Teď jsme scházeli na severozápad, za zády zapadající slunce a mírně se svažující bukový les, který ústil na louky na úbočí kopců.
Další skalky, které by stálo za to někdy prozkoumat...

Holá hora (už moc holá není), která odděluje louky mezi Pohanskou a Plaveckým Mikulášem od Záhorí.

Úbočím kopců s výhledy na nedaleké skály, které by též zasloužily prohlídnout, jsme se vraceli zpět. Po louce běžely srnky, na keřících se proháněli ptáci a motýli. Jaro už je tady.

Aspoň někdo má ještě vkus... v pozadí skaly Kršlenice.

A pohled zpět odkud jsme přišli – vlevo Pohanská, vpravo Plavecký hrad.

Celkem jsme ušli asi 14,5 kilometru. To není moc, ani převýšení nebylo tak hrozné, ale jelikož to byl po dlouhé době větší výlet, délka byla akorát. Nohy jsem cítila ještě v pondělí.