Původně
jsme plánovali přechod Velké Fatry. Jenže počasí bylo nejisté a do
vysokých hor s hrozbou bouřek a deště se nám dvakrát nechtělo. Vybrali
jsme tedy 2 kratší výlety v polohách o něco nižších – což nám tedy
ve výsledku bylo houby platné, ale počkejte si, přece neprozradím konec
celé detektivky na začátku... dobrodružný byl už i samotný úvod...
V pátek jsme si vzali volno s tím, že se v podvečer přesuneme z Brna
do Harmónie a odtud brzy ráno vyrazíme. Jenže než jsme se vypravili z
Brna, bylo devět hodin a na Slovensko jsme přijížděli až po desáté
hodině. Navíc, přes Babu, horské sedlo v Malých Karpatech, jsme jeli
krokem, protože přece jen, přicházela hodina zvířat a už jsme dvě srnky
pasoucí se v příkopě u cesty zahlédli.
Už jsme se přehoupli přes sedlo a za poslechu soundtracku k Útěku do
divočiny (hudba Eddie Vedder) jsme vzpomínali, kterak jsme na podzim
mezi Malackami a Pernekem viděli u silnice koně s parožím (rozuměj
jelena velkého jako kůň) a který, když by se rozhodl a skočil nám do
auta (pod kola by se nevlezl), možná by si trochu ublížil, ale my bychom
to rozhodně nepřežili. A tak jsme se zrovna dohadovali, jak daleko byl
tenkrát jelen od nás, když jsme ho zaregistrovali... já se otočila na
Marka s tím, že to mohlo být tak 50 metrů před námi a najednou těsně za
ním, asi 5 metrů od našeho auta jeden stojí a kouká na nás. Jen
jsem hlesla: "Jelen...". Marek původně myslel, že si dělám srandu, ale
když jsem opakovala s vykoulenýma očima, že tam opravdu byl jelen, tak
Marek duchapřítomně zastavil, otočil to a vrátil se zpět do zatáčky, kde
jsme si na něj posvítili – stál těsně u silnice, ani ne 10 metrů
od našeho auta mezi porostem kopřiv a nízkými větvemi buku. Ještě měl
chlupaté paroží, přece jen, teď jim roste, aby byly na podzim velcí
frajeři. Jelen na nás chvilku čučel, tak jsme pro jistotu zatroubili,
aby si nevybral cestu přes naši kapotu. Otočil se a po pár nadhozeních
bílým zadkem zmizel v lese. Ani nevím, kolikaterák to byl, nějak jsem to
v tom úžasu zapomněla počítat, ale byl menší, než tenkrát "kůň" na
podzim. A tak jsme pokračovali v cestě ještě pomaleji. Ujeli jsme tak
jednu, dvě zatáčky a v břehu před námi další podobný kousek. Nasvítit
jsme si ho moc nemohli, jelikož se nám schoval do křoví. No dobrá
tedy... Ale evidentně to měli jeleni na háku, krmili se a kolem jedoucí
auta je nijak nestresovaly (za celý průjezd přes Babu jsme potkali tak
5-10 aut). A tak jedeme dál, koukáme do škarpy jako blbí a když mijíme
jakousi hromadu dřeva uvědomím si, že to nebyla hromada dřeva, ale
stádečko laní či srnek – velké se mi zdály dost. Tak 5 jich tam
bylo, asi 3 metry od auta... Další srnka u cesty na přehledném úseku nás
už nevyvedla z míry. Takže průjezd přes Babu v celku: 2 jeleni a asi 8 srnek.
Jelikož jsme se ještě chystali a spát jsme šli pozdě, ranní odjezd jsme přesunuli na dopoledne.
Pátek 3. června 2011 – Strážov, Čičmany a Rajecké Teplice
Vyjeli jsme kolem desáté. Vedro bylo příšerné... po cestě jsme
zastavili v Trnavě nakoupit mapy. Stražovské vrchy jsme měli, ale
klasickou starou mapu z roku 1981 – pravda – kopce jsou pořád
stejné a značky nejspíš taky, ale novější by neškodila. Koupili jsme
tedy ještě pár map okolí navíc, které nám též chyběly a vyrazili jsme po
dálnici na sever. A začlo to – prohlížím si tak mapy v autě a
zjistím, že Martinské Hole máme dvakrát. Chtěla jsem vzít Kriváňskou
Malou Fatru, ale na stojanu jsem se při prohlížení a vybírání přehmátla,
vidím Malá Fatra, beru... no, tak někoho asi obdarujeme... Zjistila
jsem to už v autě a do města se nám tedy znova nechtělo... A pak už se
to se mnou vezlo...
V Ilavě jsme zastavili na oběd – moc zajímavého zde toho
není – asi jen to, že je tu už od Rakouska-Uherska věznice... Na
oběd jsme se zastavili do pizzerky a já si dala gnocchi. Byly výborný,
ale horký, což v tomto počasí nebyl úplně ideální výběr, takže jsem je
jedla pěkně dlouho, spálila si jazyk a zapotila se ještě víc. Naštěstí
Lidl má klimatizaci a tak jsme se při krátkém nákupu trochu ochladili a
vyrazili směr Košeca, Košecké Podhradie a Zliechov. Ve Zliechově jsme
zaparkovali auto u točny autobusů a balili se na výlet.
Bylo kolem půl druhé, docela dusno, ale sluníčko ještě svítilo. Na
jihu se dělaly trochu mraky, ale dle jejich pohybu jsme vyhodnotili, že
to nejspíš půjde bokem, pro jistotu zabalili pláštěnky a vyrazili jsme.
Opět jsem zjistila další nepříjemnost – už třetí tohoto dne –
že jsem si doma zapomněla všechny oplatky, které jsem nakoupila na
cestu. Vítej, hypoglykemie...
Sotva jsme ušli pár desítek metrů, starý ujo s vozíkem plným trávy
kterého jsme předcházeli na nás zvolal: "Zmoknete!" "To nám nevadí. Máme
pláštěnky." mávli jsme rukou a razili dál. Zastavili jsme se u
památného, asi 300 let starého jasanu a po červené jsme vyrazili přes
louky nahoru na nejvyšší vrchol Stražovských vrchů – Strážov,
skalnaté bralo, které se tyčí asi 600 metrů vysoko mezi dědinami
Zliechov a Čičmany v nadmořské výšce 1213 metrů.
Krásné podmáčené louky plné květů... nádhera... ani nám nepřišlo, že stoupáme do kopce.
Pohled do údolí pokračujícího nad Zliechovem.
Trochu přeexponovaný Strážov s ovečkami...
Vlevo: Prstnatec májový (Dactylorhiza majalis) – na podmáčených místech louky jich bylo opravdu spousta...
Vpravo: Suchopýr (páperník, Eriophorum)
Lehce přeexponovaný Strážov podruhé – ale aby byl vidět potůček s jalovci...
Orlíček obecný (Aquilegia vulgaris)
Světlo bylo takové špatné, rozptýlené, na konci louky už se slunko
schovalo za mraky, byl opar a hlavně jsme chtěli stihnout vrchol, než se
něco přižene, takže nebyl čas na nastavování expozice a hraní si s
fotkami...
Následoval krkolomný klouzavý výstup vlhkým příkrým lesním svahem až
do sedla se studánkou v nadmořské výšce 1030 m.n.m. Vrchol byl tedy
ještě 200 metrů výškových vzdálen. Ovšem, bouřky jen tak nepřichází, ony
mohou i vzniknout. Zvláště v horách. Takže tu bouřku, kterou jsme
viděli možná bokem šla, možná nás i trochu lízla a ještě si k tomu něco
přidala. Zase tolik nepršelo, ale zvukové a světelné představení bylo
impozantní. Až se hřmění ozývalo z trochu větší dálky, radši jsme, na
můj popud, zbaběle slezli dolů. Ještě po cestě nám bouřka ukázala, že
zase tak daleko není, ale jakmile jsme slezli dolů na louky a podívali
jsme se zpátky k Strážovu, vysmívala se nám modrá obloha.
A tak Strážov zůstal nepokořen, v nohách jen 5 km a převýšení 400
metrů, ale určitě se sem zase někdy, za lepšího počasí, vrátíme...
Do dalších dnešních patálií můžu zařadit i to, že mi ruply oblíbené
gatě nad kolenní záplatou – aby toho pro dnešek nebylo málo (mapa,
horké jídlo, oplatky, špatné vyhodnocení bouřky, gatě – zkrátka den
k pohledání).
Jelikož jsem capkala v sandálech, pořádně jsem musela nohy i sandály před nástupem do auta vydrhnout v potoku.
Cestou bylo v krátkých výhledech do údolí vidět vypařující se
vlhkost, která zůstávala dole a z bílého mléka šly vidět jen kopečky...
Romantika...
Zastavili jsme se v Čičmanoch (bylo tu skoro sucho), dědině z druhé
strany Strážova, která je známá svou originální výzdobou drevenic.
Charakteristické malby vápnem na dřevěnicích se začaly objevovat už před
200 lety. Na začátku 20. století dolní konec dědiny postihlo několik
požárů (největší 1921), při kterých byla většina staveb zničená, avšak
podařilo se vesnici znovu vybudovat a od konce 70. let se jedná o
chráněnou památkovou zónu. Vesnici v její popularizaci určitě pomohl
Dušan Jurkovič, který ji objevil už před požáry. Jeden z domů byl
dokonce přenesen do Prahy, kde ovšem, jak jinak, zhořel.
Dům vlevo – Radenov dom (muzeum a expozice zvyků,
vstup 1,5 eura), dům vpravo – obchod s upomínkovými předměty
(zdejší výšivky, keramika, výrobky z dřeva...)
Jako muzeum, kde se dá dozvědět něco o historii dědiny, slouží dům č.
42 – naproti přes silnici od obou domů z fotky, avšak zrovna je v
rekonstrukci.
Jelikož mají v muzeu jen do pěti, už jsme to v pátek nestihli a tak jsme si jen prošli dědinu...
Detail ornamentů
Na noc jsme se utábořili v kempu Slnečné skaly u Rajeckých Teplic.
Stan, 2 osoby a auto za 8 euro na noc + vzdušné. Ještě jsme využili
posledních paprsků slunce a šli se projít po Teplicích. Ale nic, o co by
člověk neměl přijít...
Dům v Rajeckých Teplicích. Zepředu je restaurace, kde zrovna nějaký dýdžej u kláves vyhrával šlágry osmdesátých let. Hm...
Hned u příchodu do Rajeckých Teplic (pokud je člověk neobjede po
obchvatu a nevšimne si, že má odbočit) člověka zaujme – nevím či v
dobrém či ve zlém – lázeňské jezírko neskutečným způsobem
přečačkané. Na ostrůvku, ke kterému vedl romantický klenutý mostík stála
restaurace podivného, poměrně moderního tvaru, na jejíž terásce hrály
housle s cimbálem a mladý párek do toho tančil valčík... ach ne... V
tužbě za centrem Teplic jsme se vydali dále. Minuli jsme podivný, ale na
lázně ještě ucházející, lázeňský dům Aphrodite
v antickém stylu šmrncnutém bouřlivou architekturou 90. let. Zepředu se
na stavbu ještě dalo dívat, i když to nebylo nic úžasného, ovšem zezadu
by nezůstalo oko architektovo suché (Projektový atelier ARCHPRO Žilina
je tak šikovný). Tmavě zelené rámy plastových oken roztodivných tvarů
(tu lichoběžník, tu čtverec, tu jehlanový výstupek) se mísily s
důmyslným točitým schodištěm s kruhovou ozdobnou stříškou, okny s
falešnou balustrádou a prosklených ploch různě nakloněných... Sponzoruje
Evropská Unie.
Žádné centrum – pokud nepočítáme několik komunistických
obludných obchodních domů a restaurací – jsme nenalezli a tak jsme
raději utekli za město (3 000 obyvatel) pokochat se výhledem na
Martinské Hole v zapadajícím slábnoucím slunci.
Sobota – 4. června 2011 – Kľak, Čičmany podruhé
O třičtvrtě na jedenáct jsme vyráželi z Fačkovského sedla (805
m.n.m.) po žluté nahoru na nejjižnější vrchol Malé Fatry, Kľak, vysoký
1350 m. Plán byl jasný. Být tentokrát rychlejší než bouřka. Žádná se
zatím nerýsovala, vzduch také nebyl tak těžký jako včera na Stražově a
každopádně jsme měli nějakou tu hodinu náskok. Na vrchol nám směrovník
ukazoval 1:40. A tak jsme vyrazili. Příkré serpentiny mladým lesem,
místy v poměrně slušně klouzajícím jílo-blatě jsme vzali ostrým tempem,
na Reváni – kopci 1100 m.n.m. jsme dali banán, napili se, rozhodli,
že zacházku na samotný vrchol Reváně učiníme až při cestě zpět pokud
bude čas, a vyrazili jsme dál po zalesněném hřebeni směrem na Kľak.
Jedna z vyhlídek na charakteristický vrchol Kľaku.
Další vyhlídka, tentokrát bližší...
U rozcestí Pod Skalou. Na Kľak zbývá posledních deset minut
výstupu po chodníčku mezi skalkami. Vlevo pod kopcem je Fačkovské sedlo,
kopce pod námi patří Stražovským vrchům z nichž nejvyšší, Strážov, je
přibližně uprostřed (mírně vlevo) na panoramatu.
A opět krásné rozkvetlé horské louky...
Vstavač mužský (Orchis mascula)
Úlovek dne: Kruhatka Matthiolova (kortúza, Cortusa Matthioli), která u nás v ČR roste jen v Macoše. Na SK je poměrně hojnější.
Vrcholu jsme dosáhli za hodinu a čtvrt. Takže jsme uvedený čas stáhli o půl hodiny... hodně slušné.
Úpolín na vrcholu Kľaku
V příkrých svazích kolem kolmých skal padajících několik desítek metrů dolů kvetl hořec Cluisův (Gentiata clusii). Lepší fotka by znamenala delší hledání příhodného místa nebo značně nebezpečnou expedici...
Vrcholovou pohodu jsem si nějak nebyla schopna užívat, jelikož mraky
byly kdovíjaké a tak jsem poletovala kolem, abych alespoň něco nafotila.
Malá Fatra – oblý hřeben vzadu uprostřed jsou Martinské
hole. Vlevo dole Rajecká dolina a zprava od Velké Fatry se něco žene...
Asi po 5 minutách na vrcholu kdy se tmavé mraky pořád nebezpečně
blížily, v dálce prákrát zahřmělo a tak nebylo proč otálet, po včerejším
zážitku jsem si nepřála opakování a představení jsem hodlala sledovat z
bezpečí auta nebo hospody...
A tak jsme hodinový sestup zkrátili na 45 minut za zvukové kulisy
hřmění. Nahoru stoupalo pár odvážlivců, tak nevím, jak dopadli. Jak jsme
došli k autu, při pohledu zpět bylo jasné, že na Kľaku se všichni čerti
začnou honit do pár minut. Usadili jsme se v salaši a za 10 minut začlo
lít, foukal vítr, blesky, hromy... ani Kľak nebyl vidět a to je
vzdušnou čarou asi 3 kilometry.
Na Kľak je to z Fačkovského sedla 4,5 km, 550 metrů převýšení. Takže
my jsme trasu tam a zpět – 9 km s uvedeným převýšením dali za 2
hodinky i s kochačkou a focením... No jo, motivace vyhnout se bouřce je
silná.
Bouřka odchází...
Nad Kľakem se to čistí – představení se skončilo...
Zpátky jsme to vzali přes Čičmany zpět dolů k Váhu na dálnici.
Cestou do Čičman
V Čičmanech bylo sucho (opět). Jelikož jsme tu byli dřív než včera,
stihli jsme muzeum o kterém jsem se už zmiňovala a vyrazili domů. Neděle
se nesla v duchu odpočinku.
Výlet to byl moc příjemný a ráda se do místních končin vrátím, jen až
bude trochu stabilnější počasí, protože je tam fakt moc hezky...
V Čičmanoch jsme pozdravili naše kamošky ze včerejška :) Jehňátka v roztomilosti skoro dohání koťátka...
Žádné komentáře:
Okomentovat