Podlaha už se nachází v bodě, kdy chvilku počká a tak jsme konečně vyrazili na delší výlet.
Do Plaveckého Podhradie, kde byl start, jsme museli přejet autem přes Babu. Vstávali jsme už v sedm...
Čurpauza pod Vysokou
Směle jsme si stanovili, že z Plaveckého Podhradie vyrážíme v devět. Chvilku jsme sice čekali na Sabinu, ale v teple a na příjemném ranním sluníčku bysme čekali možná i celý den. Bylo jako na jaře.
Plavecké Podhradie
V mapě jsme si našli takové pěkné malé údolíčko pod hřebenem
Vápenné – Čertova dolina – a rozhodli se to vzít nahoru tudy. Kus jsme
šli po žluté, další kus po loukách s výhledy na cementárku v Rohožníku,
za kterou se v dálce zdvíhaly Alpy, ale i na Pálavu i s Mikulovským
zámkem.
Zmiňovaný výhled na Mikulovský zámek, i kaplička na kopci jde vidět (370 mm ohnisko na EVF je mé maximum). Mikulov je odsud vzdušnou čarou 60 km.
Čertova dolina je z jedné strany ohraničena nízkým skalnatým hřebenem
s holým vrchem. Za tímto hřebínkem se rozkládají louky a poté pole a
borovicové lesy rovného Záhoria (nevím zas, jestli to dobře skloňuju..) a
druhou stranu údolí tvoří obrovský hřeben Vápenné, který se zdvíhá od
spodu Čertovy doliny 450 metrů převýšení (asi na 1 km).
Spodek Čertovy doliny – vlevo prosvítá malý hřebínek, svah vpravo stoupá na Vápennou.
Hřeben nad Čertovou dolinou, kopec uprostřed je Pohanská – hradisko nad Plaveckým Podhradím.
Jedna z mnoha skalek na hřebeni nad Čertovou dolinou. Vzadu na pozadí je zdvíhající se hřeben Vápenné (rozhodně ne celý...).
Na konci hřebene jsme se napojili znovu na žlutou značku a vydali
jsme se na vyčerpávající cestu vzhůru. Z cesty si moc nepamatuju..
hlavně zem, kterou před sebou člověk neustále viděl. Nahodila jsem
tempo, pravidelný rytmus dýchání a šlo se mi kupodivu docela dobře. A
jelikož bylo poměrně vedro, byla jsem nahoře pěkně zpocená.
Poté, co jsme trochu vychladli, přioblékli jsme se a vyrazili nahoru
na hřeben (752 m.n.m.), odkud jsme se kochali výhledy na Malé Karpaty z
druhé strany, než běžně známe.
Malé Karpaty – pod námi převážně Zvernica – obzor pak tvoří hřeben Velké Homoly, Skalnaté a dalších vrchů. Jediným výrazným vrcholem je Vysoká. A vpravo, za Malými Karpatami jako modrá linka na obzoru se tyčí podhůří Alp.
Zde, za nížinou Moravy a Dunaje se tyčí nejvyšší vrchol Dolních Rakous – Schneeberg s nadmořskou výškou 2075 m.n.m. a vzdáleností od Vápenné asi 130 km.
Pohled na severovýchod už nebyl tak čistý. V údolí Váhu kouří Jaslovské Bohunice a z inverze vylézají vršky Inovce a Tribeče.
Pohled na severozápad – pod stromama je Plavecké Podhradie, kopec je Pohanská a rovinaté Záhorie se táhne až na Moravu – byly vidět i Chřiby.
Další výhled – tentokrát skoro na východ s trochou přímého sluníčka – jinak bylo většinou schované za řídké vysoké mraky
Po poněkud zdlouhavém hřebeni Vápenné, jsme chvilku spočinuli na
lavečce na rozcestí Uhliská a vydali se opět po hřebeni dalšího kopce
Klokoč (661 m.n.m.). Tento hřeben není tak skalnatý, spíše zakulacený,
plný louček a osamělých stromů – spíše to charakterem připomíná
pastviny. A na loukách všude roste divizna...
Po cestě na Klokoč skrz dokonale rovný navátý koberec tkaný z bukového listí...
Obrázek jak z Cesty do pravěku... Slunce se už se pomalu klonilo k západu – siluety kopců prokresluje Vysoká (vlevo), Vápenná (vpravo) a v pozadí hřeben Alp. V popředí "přesličky" z uschlých divizen...
A nyní trocha těch roztodivných stromů...
Na Amonově louce jsme si našli ohniště, rozdělali ohýnek, uvařili
osvědčenou polívku s kuskusem, pozorovali jsme západ slunce a dokonce
nás na černém naleštěném džípu přijel navštívit člen lesní stráže –
poľovník, s upozorněním, že oheň je zakázáno v lese rozdělávat s
upozorněním, že příště to bude pokuta... Myslím, že ho to štvalo víc
vzhledem k tomu, že na okraji Amonovy louky mají lesáci hezký posed a
nejspíš se těšil, jak si dnes na něco počíhá a už měl starost, že my mu
tu budeme plašit jeho cíle... Nicméně jsme záhy oheň zahasili vodou z
nedaleké studničky a jelikož už slunce zapadlo a zvedal se vítr,
vyrazili jsme na cestu dolů.
Přicházíme na Amonovu lúku – za stromama Vápenná...
Vlevo: Buková monokulturka
Vpravo: Amonova lúka
Západ slunce na Amonově louce...
... a v bukové monokultuře...
Ještě nás čekal sestup přes skalnatý hřeben Báborská, ale ten už jsme absolvovali ve tmě...
Západ nad Báborskou – hodně foukalo, což vytvářelo hodně zvláštní atmosféru...
Vlevo: Byla už vážně tma, jen měsíc nám svítil na cestu...
Vpravo: Pohled zpět na trochu delší čas aneb impresionistické foto...
Celá tahle cesta zpět měla vůbec zvlášní atmosféru. Vítr foukal
opravdu silně, že jsme při některých poryvech měli problém s chůzí, v
korunách stromů to hučelo, avšak vítr byl teplý... nezvykle teplý vítr.
Hodnou chvíli jsme stáli na vyhlídce na Báborské a pozorovali tmavnoucí
západ slunce, zbytky hřebenu Alp, který ještě vyčuhoval nad oparem,
mohutný hřeben Vápenné, vpravo i vrchol Pohanská a zříceninu Plaveckého
hradu. A spolu s tím větrem, který nám ukazoval mohutnou sílu přírody to
byl opravdu zvláštní okamžik.
On byl celkově teplý den (takových 15-18 °C bylo určitě), ale byl
teplý i večer. Vraceli jsme se už potmě, bez baterky víceméně neznámým
terénem, ale pod námi už svítilo Plavecké Podhradie.
Z hřebene Báborské jsme to vzali dolů přes louky zpátky k autu. Byla
jsem tak rozejitá, že bych tímto teplým příjemným večerem šla klidně
ještě deset kilometrů. Atmosférou mi dnešní den a hlavně večer spíš
připomínal duben než listopad...
Tady jen pro dokreslení výškový profil trasy – celkem 14 km ale s pěkným převýšením...
Jelikož nám (asi vlivem větru :)) vyschlo v krku, rozhodli jsme se
navštívit zdejší hospodu a dát si něco na uhašení žízně. Jakmile jsme
otevřeli dveře, snesla se k nám vlna bujarého veselí z vedlejší
místnosti. V sále, který přiléhal k místnosti s výčepem sedělo plno lidí
a za zvuků harmoniky a kytary vyzpěvovali Stánky, Parta z ranče Y,
Zlatokop Tom a podobné staré provařené fláky. Všem bylo od prvního
pohledu mezi 40-60 a náramně si to užívali. My jsme si dali jen na
rychlo limču a pivo a čaj, poslechli si pár písniček, nasáli atmosféru a
zase jsme šli. Venku stál autobus se značkou olomouckého kraje...
nějací turisti si udělali výlet a náležitě ho zapíjejí v hospodě... tak
to má být :)
Jen takový dodatek: za jedno nealkoholické pivo, jednu 0,5 litrovou
točenou malinovku a jeden čaj jsme zaplatili 1,70 euro. Ceny vskutku
lidové...
Žádné komentáře:
Okomentovat