Kukla 27.2.2010

kterak meteorologům předpověď nevyšla a my, i přes hromady sněhu a bláta a vybité baterky, svůj cíl šťastně zdolali a dalekými rozhledy se pokochali.

Ano, hlásili zase oblačno, místy přeháňky a ráno to tak opravdu vypadalo: pod mrakem, vítr foukal, ale naštěstí rozfoukal mraky a vyšlo sluníčko. Vítr tedy byl pořádný, ale zato krásná modrá obloha.

Jednalo se o výlet z Keltekového předsevzetí, že budeme každý měsíc chodit alespoň jednou do měsíce na turistiku. Takže únor splněn. A jak?

Začali jsme obligátně srazem v 10 hodin v Časté u kostela. Kolem kapličky jsme došli nahoru na Červený kameň, kde se k nám připojila další část výpravy a mohli jsme tedy vyrazit po žluté dolů na Pílu a poté nahoru na Kuklu. Na loukách před Červeným kamenem mi vypověděly baterky... jako obvykle. Zrovna, když se začínaly objevovat zajímavé záběry. Co už...

vlevo: Cesta na Červený Kameň z Časté. Zbytky ledu a sněhu ležely převážně na cestě, takže chůze byla značně náročná
vpravo: Strakatý les.
 

Na Píle Jožko vyzvedl pohonou jednotku o síle jednoho německého ovčáka, který hned pro svého psovoda kopec narovnal. Pes si značkoval každý strom a táhl až se dusil, nahoře na Kukle, když jsme ho přivázali si překousl už několikrát překouslé vodítko, ale naštěstí čekal pod rozhlednou na Jožka až sleze dolů, takže vodítko dostalo další uzel.

Jak jsme se blížili k vrcholu Kukly, přibývalo i sněhu a závěrečné stoupání u výhledu na hrad nám bylo díky sněhu schůdné... do sněhu se totiž alespoň dají vyšlapat schody. Po bahně by jsme se jen klouzali a ještě byli špinaví.

Rozhledna na Kukle v celé své únorové kráse. Ona sice není vysoká, ale dost mi vadí absence zábradlí na žebříku po obou stranách :)

Nahoře na Kukle poměrně foukalo a mě se podařilo jedny baterky přemluvit, takže jsem cestou dolů udělala i pár obrázků. Nahoře na rozhledně jsem opět nebyla – vítr a nevyspání nejsou faktory, které by potlačovaly můj strach z výšek.

Jožkův snímek z rozhledny aneb co dokáže polarizační filtr :)

Na Kukle jsme se oddělili od Jožka, Moniky a pejska a vydali jsme se dolů do Harmónie.

Čertovy zuby. Přes léto beznadějně zarostlé a od cesty málo viditelné.

Výlet to byl krásný – hlavně díky úžasné viditelnosti a sluníčku.

A já si příště už nabiju baterky.