Původní plán byl jako ten loňský. Přespat u Martiny v Olomouci a ráno vyrazit vlakem do Ramzové a odtud na běžkách na Paprsek, nějaký ten okruh a zase zpátky. Vloni jsme byli na začátku března, kdy sněhové podmínky už nebyly úplně ideální, proto jsme letos přesunuli výlet na únor. Jenže to by nesměla být taková zima, jako je ta letošní.
Celý čtvrtek vydatně pršelo i na horách, v pátek tekly na Paprsku potoky vody. Sice něco nasněžilo a mělo mrznout, ale radši jsme nechtěli riskovat a zvolili jsme pěší výlet v blízkosti Olomouce.
Moje oči nad mapou, po uplynulém dešti a oteplení, slídily po vodopádech. Přiznám se dobrovolně, že nad Rešovskými vodopády jsem přemýšlela už přes týden, jako vhodnou alternativu, když běžky nevyjdou. Byla jsem tam naposledy někdy před 23 lety a to už je opravdu dlouhá doba.
Ráno jsme se vybatolili z domu až o půl jedenácté, pak hodinka cesty a po půl dvanácté jsme vyráželi od auta v Horním Městě.
Jelikož jsme chtěli dobýt i nějaký vrchol, vyhlédli jsme si nedaleký Špičák (778 m.n.m.). Na vrstevnicích v mapě vypadal špičatěji.
Kus cesty po vyfoukané silnici nás, pravda, moc výletově nenaladil. Kopec skýtá ale poměrně pěkný výhled (jen škoda, že hlavní hřeben Jeseníků se halil v mracích) a jeho nepříliš prudké svahy přetínají četné meze vysypané kamením a zarostlé stromky a keři.
Dobřečov ze Špičáku a v dálce schovaný hřeben Hrubého Jeseníku.
Vrcholová skalka
Výhledy k západu a trochu těch mezí...
Překřížili jsme Tvrdkov a začali sestupovat údolím Tvrdkovského potoka k hlavnímu cíli tohoto dne, který nezáživnou první část výletu hravě převážil.
V Tvrdkově na okně...
Příjemným údolím nás cesta vedla kolem borůvkových koberců skrz voňavý smrkový les. I několik malých králíčků (název malého ptáčka) jsme vyrušili.
První dobrodružství tohoto výletu nás čekalo hned při prvním větším potoku - kousek pod soutokem Tvrdkovského potoka s Huntavou. Dřevěný mostek přes Huntavu se zdál zprvu nevinný. Když jsme se přiblížili, bylo nám jasné, že přejít jej nebude jen tak. Nejenže byl mírně nakloněný nabok - to by nebyl až takový problém. Ale dřevo po dešti, ve vlhku parádně klouzalo. A to nezachrání ani Vibram podrážka. Marek statečně přešel stylem nadělal jsem si do kalhot a špatně se mi s tím chodí. My s Martinou zvolily jistější chůzi kačenkami s přidržováním se vyššího okraje mostku. Nebudu dlouho napínat - zvládli jsme to všichni bez problémů.
Proklatý mostek poté
Další četné mostky už byly naštěstí veskrze rovné a většinou se zábradlím. Cesta se vinula a místy ztrácela v poházených kamenech, kmenech stromů těsně kolem rozbouřené řeky, občas jsme skákali i přes kameny přímo v řece. Ta se stále propadala vyššími a vyššími stupni dolů do údolí. Opravdu impozantní. V Rakousku už by za to vybírali alespoň 3 eura vstupné.
Sklon řeky se zvedá
První menší vodopády.
Nutno podotknout, že zdejší hornina je i přes svůj zdánlivě hladký povrch poměrně drsná a boty klouzaly minimálně. Ještěže...
Co se geologie týče, vodopád vznikl právě na rozmezí dvou různě odolných hornin.
Pod vodopády, kde je údolí už poměrně otevřené se nachází mechanicky méně odolné břidlice (metamorfované bazaltické vulkanity). Součástí je i magnetit , který byl v minulosti na některých místech těžen jako železná ruda (je tu i několik pozůstatků štol).
Úzký a hluboký kaňon nad hlavním vodopádem je tvořen odolnými porfyroidy (metamorfované kyselé vulkanity a jejich tufy). Občas zde lze nalézt jiné horniny jako např. křemen či živec.
Další z velkých schodů. A to ještě nejsme úplně dole.
Druhý největší schod celé kaskády. Normálně tu bývá tak poloviční průtok.
Úžasné také bylo, že jsme měli celé vodopády jen pro sebe. Nikde ani noha. Jen nahoře u našeho prvního mostku jsme potkali nějaký pár, který šel proti nám.
A tady je ten nejvyšší 10 metrový schod.
Zdejší skály
Voda stříkala až na objektiv
Když jsme přišli dolů pod vodopád, čekalo nás překvapení v podobě skály kolem které si to vesele hrnula poměrně hluboká voda. A kamenů minimum. Marek navrhoval posvačit tu a nechat si ujít výhled na vodopády z vyhlídky. Martině se do vody taky dvakrát nechtělo. Navíc, když se zpoza skály vyrojila rodinka se 4 dětmi, psem a tatínkem. Tatínek odvážně nechal jít své dcery napřed, takže po několika neobratných pokusech skončily s mokrými botami a pak se otočili.
Já se ale nehodlala vzdát a našla způsob, jak se na druhou stranu dostat. Stačilo přesunout jednu tlustou větev blíže ke skále, aby bylo po čem přejít (dřevo) a čeho se přidržovat (skála). Nakonec jsem nechala těžkou práci odvést silnější členy týmu :). Mezitím se na kamenech u rodiny vyrojilo asi dalších deset lidí a jali se nedočkavě hledat svou vlastní cestu k lákavým vodopádům. Když viděli Marka úspěšně překonávajícího rozvodněný úsek, vyčkávali, zabírajíce všechny vhodné kameny na cestě.
Nakonec ale nechali projít i nás dvě, dokonce i pomocné ruce nabídli.
My se, plni adrenalinu a vycvičeni uplynulou situací, vyškrábali nahoru na vyhlídku korytem potoka, přestože kolem vedla pohodlná stezka :). Vytáhli jsme svačinku, čaj a kochali se. A že bylo čím.
Výhled z vyhlídky až prostor opustilo asi 10 růžových a 5 modrých bund návštěvníků
Hlavní vodopád. Měřítkem nechť jsou bytelné dřevěné schody jejichž vrchol zábradlí mi dosahuje po prsa.
I sluníčko nám zasvítilo do údolí.
Ještě jsme sešli kousek po proudu k Fialově mlýnu a skrz vodopády znovu vystoupali nahoru.
Jedno z mnoha zátiší v kaňonu
Celé údolí je skalnaté. Místy jsme si (hlavně vlivem divokého kaňonu a hučící vody) připadali jak v Roháčích v Bobrovecké dolině.
Okolí Horního Města má bohatou hornickou historii - těžila se tu železná i stříbrná ruda. V okolí vesnice vede naučná hornická stezka. Zde štola svatého Antonína Paduánského (tedy nový přístup do ní, samotná štola je ze 16. století).
Moc příjemný výlet, který nás nenechal litovat neuskutečněných běžek. Čtrnáct kilometrů, nadmořská výška se pohybovala od 778–405 m.n.m. a přes nedávné velké deště poměrně málo bahna - až na některé vodou rozmoklé, nasáklé části cesty. Takže - doufám, že brzo naschledanou!
Žádné komentáře:
Okomentovat