Jelikož se začalo oteplovat, běžky už jsem "zaletnila" (výraz "zazimovat" se v tomto případě opravdu nehodí :) ). Ale náhlé ochlazení spolu s malou nadílkou sněhu na horách nás ještě vybičovalo k zimní aktivitě. I když sluníčko už bylo víceméně jarní.
V pátek jsme vyrazili po práci k Martině do Olomouce, dohodli trasu a předání dětí na hlídání a hurá do hor (děkujeme řidiči tramvaje a dalším nastupujícím cestujícím, že si všimli už z dálky běžící bandy 3 dospělých s batohama a běžkama z nichž jedna maminka byla ověšená Matýskem v sedačce a pětiletou Aničku vlekla za ruku).
Vlak nás před jedenáctou vyhodil v Ramzové (sníh začínal až v Branné), my mázli červený a vyrazili směr Paprsek. Klasická trasa, která se neomrzí.
Vzpomínala jsem na poslední výlet do zdejších končin, už 4 roky zpátky, kdy jsme za podobných zoufalých teplých (ale lednových!) podmínek vyrazili taktéž na Paprsek a před sjezdem otírali klistr o stříšku turistického posezení (a nebyli jsme jediní) :).
Naštěstí už nad Petříkovem vede nyní cesta (napřed poměrně prudké stoupání, potom traverz) s projetými stopami, takže odpadá zdlouhavá procházka přes dědinu.
Klistr jsem nebrala, protože jsem si odmítala zaneřádit nové lyže. Ale měla jsem. Jelikož moje téměř neposkvrněné skluznice (zlaté staré Rubínky, ty by možná nebylo ani třeba mazat :) ), ač červený vosk nanesen v dostatečné vrstvě, jely spíš dozadu než dopředu, byla jsem nucena některé úseky jít potupně s lyžemi v rukou. Ale útěchou mi bylo, že toho dne jsem nebyla jediná.
Dlouhé stoupání z Petříkova na Paprsek jsem střídavě šla pěšky, střídavě ťapala na běžkách, ale o typickém běžkařském skluzu nemohla být řeč.
U rozcestí na Smrk jsme potkali pána:
My: "Co? Pojedeme na Smrk?" podívali jsme se po sobě.
Pán: "Tam ani nejezděte, to je prudký a dneska se nedá ani namazat."
My: "Dost to klouže, no."
Pán: "Dívejte, tady jde můj strýc (pozn. autora: starší pán, klasický turista), normálně dává Paprsek-Ramzová za 20 minut a vidíte? Taky jde pěšky. Na hovno je to dneska. A na Paprsek ani nejezděte, tam je lidí! Jsou tam nějaký závody na okruzích. Po cestě plno lidí, chata narvaná, pivo na hovno..."
My: "Tak dolů to aspoň pojede."
Pán: "Ale hovno to jede!"
:))
Tak i přes dobře míněné rady pozitivního pána jsme s úsměvem pokračovali v cestě na Paprsek. Sníh byl mokrý, místy přemrzlý, ale čím výš jsme byli, tím byla krajina zasypanější. Sluníčko se prodralo skrz mraky a my se kochali výhledy.
Na rovnějším úseku už se dalo i parádně bruslit, takže jsem praktikovala hlavně tuto techniku - tam byl můj dobrý skluz výhodou.
Před Paprskem jsme opravdu narazili na vyznačenou trasu závodu. Konkrétně Jesenická 24hodinovka.
Závod na 24 hodin. Pro jednotlivce i pro družstva. Spát se prý vyplatí až po závodě, protože přijdete o kilometry. Asi 4 kilometrový okruh stále dokola. Jednotlivci mohou mít pauzu max. 6 hodin v kuse. Družstva se musí střídat po 30 minutách.
Jelikož startovali v sobotu v 11 hod, byli všichni ještě poměrně čerství. Ale v noci bude tma, přituhne (o jiném mazání nemluvě), dojdou síly. No, klobouk dolů.
Podle výsledkové listiny vítěz mezi muži najel asi 280 km (11,7 km/h), vítězné mužské družstvo 360 km.
Na Paprsku jsme si dali polívku, já klasicky borůvkové knedlíky (ve zdejším kraji nemůžu jinak), Marek se vyplázl na sluníčku s puchýřem na patě a já s Martinou jsme nechaly batohy u Marka a vyrazily se ještě trochu zničit na okruhy.
Závodníci jeli po Malé Pralince (žlutá tečkovaná), my si daly Malý Šengen (8 km, 180 m převýšení).
Po hranici s Polskem - v zahraničí a s občankami v batohu na Paprsku? Pozor na celníky! :)
Severní strana hřebene ještě pořádně nerozmrzla. Jako v pohádce. Nekonečné stoupání se chýlí ke konci.
Idyla
Tu bylo i celkem chladněji, takže sníh tolik nepodkluzoval.
Kraličák a závěrečný sjezd z Travní hory. Paráda.
Na Paprsku jsme nabraly Marka a vyrazili ve čtyři na cestu dolů.
Celkem to jelo rychle (i když, kdyby byly mínusové teploty, asi by to svištělo jinak), já si užívala hladké skluznice (ale chtělo by to pár kilo navíc, aby se mi to víc rozjelo a nemusela jsem se pořád odrážet:) ), střídala s bruslením na rovných úsecích a s kocháním se výhledy.
Na bruslení ideální
Výhledy
Šerák, je tam :)
Sundáváme běžky, ovečky jen tak nějaký běžkař s foťákem nerozhodí
Kde je seno, tam jsou i ovce
Ještě jeden zážitek nás čekal na nádraží. Pěkný den, ještě kousek zimy, není divu, že běžkařů stálo na vlakové zastávce v Ramzové hodně. K všeobecnému odevzdanému pobavení se ze zatáčky po zahoukání vyloupl jeden vagon motoráku! Už nacpaný!
A tak se stálo nejen mezi sedadly, ale i v chodbice u schodů. Až do Zábřehu, kde nás většina přestoupila do poloprázdného osobáku směr Olomouc. České dráhy opět nezklamaly!
Výlet to byl parádní, ještě teď cítím ramena a stehna. 26 km, pohybovali jsme se v rozmezí 750–1120 m.n.m.
Jen doufám, že příště to bude za lepších sněhových podmínek.
Žádné komentáře:
Okomentovat