Už jsme pozvání dostali několikrát, ale konečně teď to vyšlo. Sice jen na jednu noc, ale aspoň se máme zase na co těšit.
V neděli jsme naložili do kamen a vyrazili směr Polička-Litomyšl-Ústí nad Orlicí. Úkolem bylo sehnat po cestě chleba (což, i když byla neděle, zase nebyl takový problém) a sněhové řetězy na auto (což už problém byl). Ani v Albertovi, ani v Kauflandu, ani v Tescu a ani na třech benzínkách v podhůří Orlických hor nekoupíte řetězy. Navíc v zimě! Asi jsme přišli pozdě...
Za Rychnovem nad Kněžnou jsme začali vytrvale stoupat po úzké, stále více zasněžené silničce lemovanou javorovou alejí.
Až k opuštěné chatě, která stojí na místě původní staré chalupy, kdysi s výhledem na údolí Kněžné, dnes v skrytu mladých smrků. Bez vody, bez elektriky, se starou pecí a kadibudkou :).
Výhled na obzor
Není nad to jen otevřít dveře a brát dřevo do kamen...
Ideální svah na bobování. Jen toho sněhu...
Krátce jsme se posilnili a vyrazili na malou obhlídku okolí, než zapadne slunce.
Husté staré javorové aleje se tu táhnou všude.
A cesta klouže...
A právě, že tenká vrstvička sněhu pěkně klouzala. My jsme měli nové zimní pneumatiky, takže auto celkem sedělo, ale Martin dobře věděl, proč chtěl koupit řetězy. Když v jednom kopci zůstal viset, hodil se i náš kyblík popela, který jsme prozíravě spolu s lopatou na chalupě přibalili. Přece jen, hory netřeba podceňovat. A tak jsme se radši vrátili.
Malá procházka lesem údolím Kněžné
A domů se západem slunce.
Jako v pohádce
I na malý ohňostroj došlo, prskavky a krásná hvězdná obloha, která se postupně zatáhla mraky.
Původně jsme měli z noci obavy, že v místnosti pod střechou, vytápěnou jen komínem, nám bude zima, ale nakonec tam bylo příjemně. Až na moje noční dobrodružství, kdy mě bolest břicha a křeče dvakrát během noci vyhnaly do kadibudky. Hygiena ve sněhu ve tři ráno je vážně zážitek! Asi jsem k těm bramborám neměla kombinovat domácí kysanou zeleninu (zelí, cibule, mrkva, křen) a s domácím kefírem :)
Ale alespoň jsem při čekání na spánek přečetla krátkou povídku od Johna Muira Stickeen (odkaz je na elektronickou knihu v angličtině) pojednávající o jeho výpravě se psem ne moc přívětivým počasím skrz přímořský ledovec na Aljašce. Kam se hrabe moje noční dobrodružství. Můžu říct, že Muir byl opravdu blázen, když se vydal v nestálém počasí skrz neznámý, několik mil široký ledovec, plný zrádných trhlin, tam a zpátky. Sám, jen se psem (který ani nebyl jeho), s trochou chleba a sekerou, v 19. století. Byl to opravdový dobrodruh.
Spala jsem do devíti, ráno už mi bylo dobře. V deset jsme snídali a jelikož jsme museli v jednu odjíždět, stihli jsme jen krátkou vycházku po nedalekém Kačerově.
Ráno u chaty.
Pozdně barokní, spíše už klasicistní kostel sv. Kateřiny v Kačerově. Původně na jeho místě stával dřevěný.
První osídlení se datuje až do 15. století. Postupně tu vyrostla sklářská dílna, která se přeměnila v rychtu a Kačerov v zemědělskou osadu. Do 17. století byl Kačerov českou vesnicí, ale po Bílé hoře začala postupná přeměna a příliv německého obyvatelstva. Těžili tu dřevo pro Kutnou Horu. Až v podstatě převládli.
Lidé se tu živili zemědělstvím, tkalcovstvím, těžbou dřeva, lepením lubových krabiček apod.
Na konci 19. století tu bylo kolem 100 domů s 524 obyvateli. V meziválečném období jejich počet klesal a odliv obyvatel završil odsun Němců po 2. světové válce. Snahy o znovuosídlení, podobně jako v jiných odlehlých částech Sudet, nedopadly úspěšně. Dvě třetiny budov byly postupně zbourány. Nyní už tu potkáte jen chalupáře.
Kostel sv. Kateřiny, za ním prosvítá budova Volkschule, kam chodilo v 19. století až 90 dětí. Kostel má novou střechu.
Staré chalupy spodní části Kačerova
U potoka
Když jsme odjížděli, zasvítilo nám slunko i na hřeben - Velká Deštná.
Jedeme domů. S každým kilometrem ubývalo sněhu.
Na chalupu jsme se vrátili ve tři, většina sněhu, na rozdíl od Orlických hor, roztála. V baráku zpátky dvanáct stupňů. Akorát jsme stihli rozdělat oheň v kamnech a v krbu a o půl čtvrté dorazili "Blaváci". Načasování jak má být.
Krásný západ slunce. Z okna.
Žádné komentáře:
Okomentovat