Vyráželi jsme v pátek odpoledne po chřestovém obědě - opět jsme se zastavili cestou z Brna ve Velkých Levárech nakoupit, tentokrát i měli i zelený.
Pomalu i v tričku s krátkým rukávem nám bylo teplo. V Malých Karpatech bylo 23 stupňů, na Myjavsku 15°C a hodily se tu mraky. Má přijít studená fronta.
Vyhlídka nad Myjavou: ukázkový cumulonimbus kdesi za modrými obzory Považského Inovce. Někde v tom bližším modřejším obzoru byly vidět Čachtice.
Odvezli jsme kamarádku Magdu na workshop o hliněných omítkách, který tu na česko-slovenském pomezí pořádá neziskova Ekovesnice o.s. Tak jsme ji vyprovodili a jeli za kamarádem, kde jsme měli domluvený nocleh.
Ještě jsme stihli i poohlédnout se po pár orchidejích - v Bílých Karpatech jsou opravdu na každém rohu. Ale déšť, který se spustil nebyl ideální pro focení.
Vstavač mužský na PP Štefanová. Teprve začínají.
Myjavsko je opravdu pěkný kout. Zdejší krajina, zvlněná, plná políček, sadů, remízků, lesů, luk a polí, je protkaná soustavou úzkých cest a silniček, který propojují roztroušená malebná stavení vkusně zasazená do okolí. Jelikož je tu docela teplo, dobře se tu daří ovocným stromům i jiným zemědělským plodinám, takže hospodařit tu není rozhodně tak těžké jako v některých výše položených místech s podobnou roztroušenou zástavbou (např. Zaježová u Zvolena). Ne nadarmo tu má spoustu bratislaváků (a nejen jich) chalupu. My máme takové tři kamarády.
Nedaleko kamarádovy chalupy, kde jsme tento víkend byli, se v jednom starém stavení odehrávala i slovenská verze
reality show Farma a nedaleko Myjavy, kde má zase chalupu Magdin bratr,
se zase točil známý film Zahrada.
_________________________________________________________________________________
Když jsme seděli nad bylinkovým čajem a domácím kozím sýrem v příjemném teple staré opravené kamarádovy chaloupky (jak jinak než s hliněnou omítkou - v Ekovesnici nějakou dobu pracoval), venku se všichni čerti honili a ráno bylo opravdu chladné. Sedm stupňů, tmavé mraky a velmi silný vítr.
Ale nás jen takový vítr neodradí. Vzali jsme si zimní bundu, čepici, rukavice, zkrátka vybavení na správné zmrzlé muže, kteří tentokrát přišli trochu dřív. Hlavním tahákem byl hrad Branč a nedaleké Sobotiště. A kdy jindy do Sobotiště, než v sobotu.
Vzácný kousek modré oblohy u zámečku v Sobotišti - zrovna jsme vyšli z protilehlé pizzerie - můžeme jen doporučit.
Sobotiště je obec v blízkosti záhorské metropole Senica. Ta ovšem leží ještě na rovině, kdežto v Sobotišti už se začínají zvedat kopce a začínají tu ty pravé Myjavské kopanice. Samotnou obec proslavil nejvíce buditel Samuel Jurkovič (dědeček architekta Dušana S. Jurkoviče, který na nedalekém kopci Bradlo nad Brezovou po Bradlem vystavěl památník - mohylu Milana Rastislava Štefánika), který se sem přistěhoval v roce 1831 a celou obec pozvedl. Tento učitel vzdělával a učil nejen děti ve škole, ale celé okolí, také zde založil divadlo, spolupracoval se štúrovci, založil Gazdovský spolek a nakonec v roce 1845 stál u zrodu lidového úvěrového družstva, prvního svého druhu na světě.
Když jsme se nahřívali na vzácném slunci a uháněli autem směr Branč, zavolala Magda. Vzpomínali jsme na ni, jak se asi má v té zimě a v telefonu zněla dost zoufale. Do jurty, kde měli spát nateklo (pořadatel ji sice naimpregnoval, ale impregnace před deštěm nestačila dostatečně vyschnout), tak se na noc přifařila s flaškou vína ke dvěma klukům do jejich auta. A teď v té zimě a větru (u nich byla ještě větší zima a i poprchalo) ještě zrovna probíhaly praktické ukázky přípravy omítky, takže se všichni promrzlí patlali v mokré hlíně. Kdyby bylo hezky, mohl to být prima výlet. Takhle jsme přijeli Magdu alespoň na chvilku psychicky podpořit, ohřála se u nás v autě, prošli jsme se, a zase ji zanechali na pospas krutému počasí :)
Zastavili jsme znovu na orchideje. Tentokrát sice nepršelo, ale zase foukalo.
Zpět na PP Štefanová - opět vstavač mužský
Orchideje na této významné lokalitě (roste jich tu daleko víc druhů) teprve pokvetou. Zatím tu vládnou prvosenky.
Ale našel se i jiný exemplář: odkvétající vstavač bledý.
Uprostřed velké louky osamělý hezoun. Jako by ho tam někdo zasadil...
Velmi rádi jsme se znovu vrátili do kamarádovi chaloupky. Stihli jsme akorát dojení koz. Je jich tu několik, zrovna dojí jen dvě, obě exotické krásky.
Rosamunde Pilcherová je nejstarší koza v hospodářství, tzn. samozvaná paní domu.
Její mladší klasická bílá kamarádka má desetidenní kůzlata.
___________________________________________________________________________________
V neděli foukalo stejně hodně jako v sobotu, i teploměr ukazoval podobné hodnoty, jen obloha byla skoro bez mráčku. Včerejší plánovaný výlet na zříceninu hradu Branč se tedy mohl uskutečnit dnes.
Model hradu Branč jak asi vypadal, když nebyl zřícen (Park Miniatúr).
Zřícenina hradu Branč vypínající se na osamělém kopci nad vesnicí Podbranč, byl vystavěn ve 13. století. Vystřídalo se na něm spoustu majitelů (chvíli ho vlastnil i Jan Lucemburský). V 16. století se majitelé přestěhovali do pohodlnějšího zámku v Sobotišti. Od 18. století je opuštěný.
Na hradě se platí symbolické vstupné - 0,80 euro.
Stoupáme k hradu.
Dělová věž
Málem nás odfouklo
Cestou zpět jsme to vzali přes osadu Belanskovci, kde se nachází památný strom - 600 let stará lípa velkolistá s obvodem kmenu 10 metrů, z kterého zbývá jen kůra a vnitřek je dutý. Koruna je plná hlavně mladých větví, které se vypínají do výšky 16 metrů.
Pohled do útrob
Hned vedle lípy ruina klasického starého domku.
Lípa.
Ještě nezbytná zastávka v Sobotišti na jídlo - tentokrát druhá hospoda u zámečku, v které jsme si dali halušky.
Výhled na Branč.
U kamaráda na dvorku.
Nedělní odpoledne jsme strávili v závětří stavení a já běhala za malými kůzlátky, které se proháněly s mamkou po pastvě.
Nebojácný mladý kozel - trochu taková lama...
Pes hlídal. A my museli hlídat jeho, aby kůzlata láskou nesnědl.
Ovce se moc nekamarádily...
Mladí výmyslníci. Bílý je kozlík, krémová kozenka.
Magda noc opět nějak přečkala a v neděli jela s onými kamarátmi zpět do Bratislavy.
Sice jsme byli pěkně vyfoukaní, ale víkend to byl příjemný. Marek mě hodil na vlak do Veselí nad Moravou a příjemným slunečným podvečerem jsem dojela až do Brna.
