Z Mohelnice na kolech

víkendový přejezd Zábřežské a Drahanské vrchoviny

Pěkný víkend je třeba využít. A taky naši cyklo-kondičku je třeba využít.

Na začátku prázdnin jsme si dali pár malých okruhů na koloběžce a kole v okolí a zjistili jsme, že na tom nejsme zase tak mizerně jako jiné roky.

A tak jsme naplánovali trochu dobrodružnější výlet.

Na osmou jsem Marka nepřesvědčila (na šestou už vůbec) a tak jsme vyrazili až v deset vlakem do Mohelnice. Cyklistů jelo celkem dost.

Ještě jsme se v Mohelnici zastavili v Kauflandu nakoupit zásobu vody a radši rychle uháněli pryč, mimo ty hordy lidí a rozpálené parkoviště. Projížděli jsme i přes legendární Loštice, ale spousta lidí, řady v tvarůžkových "cukrárnách", auta, motorky, cyklisté, provoz a mumraj... radši jsme znovu šlápli do pedálů. Závistivě jsme hleděli jen na místní koupaliště. Už na nástupišti v Mohelnici se nás pan průvodčí ptal, když jsme vystupovali, jestli jedeme se vykoupat na Bagr. Obě osvěžení ve stále větším vedru jsme museli odmítnout, protože kdybychom se zastavili, už dnes nikam nedojedeme. A ještě nás čekal pěkný kus cesty.

Stejně tak jsme minuli Bouzov, tyčící se nad údolím na příliš velkém kopci. Tam nejedem, rozhodli jsme se bez váhání. A jelikož naše cesta vedla po silnici a nikde nebylo moc míst k zastavení, a už vůbec ne ve stínu, ani jsem si ho nevyfotila. Však co. Ještě tam snad nějakou chvíli bude stát.

Slunko svítilo opravdu dost a jelikož jsem se nechtěla zbytečně mazat, radši jsme uháněli dál údolím Třebůvky. Cesta po silnici byla dost dlouhá, ale nakonec jsme zahli na zpevněnou lesní cestu k potoku Věžnice a mohli si trochu oddychnout. Sice nás zelená značka vedla dál do kopce, ale přece jen svobodněji, bez provozu.

Cesta údolím potoka byla příjemná, jen ten hmyz, kdyby neotravoval. Našli jsme i krásné místečko s lavičkou u vody. Marek hned zajel do tůňky se studenou, ale čistou vodou, a já vytáhla svačinu. A do toho se přihrnula banda mladých hochů v plavkách, s ručníky a sprchovým gelem. No jo, my vlezli do koupelny nedalekému táboru :) Ale hoši se jen namydlili, omočili a zase se vrátili. Hygiena před obědem.

Táborová koupelna. Vytahujeme svačiny. Marek skočil do tůňky.

 

 Potok Věžnice. Źádný extra průtok, ale čistý. I když pravda, asi vodnatější než Malá/Velká Haná.

 

Pod betonovým mostkem voda padala do hluboké tůňky, kde měl Marek určitě tak po pas. A voda byla docela čistá. A studená...

Posvačili jsme, odpočali si a vydali se dál na cestu. Údolí bylo dlouhé, stoupali jsme postupně a hlavně nezastavovali, jinak se na nás hned vrhli komáři a ovádi. Ale cesta údolíčkem byla pěkná.

Ohlédnutí zpět. Úplně vlevo potok.

Nakonec jsme dojeli do vesnice Kladky. A jelikož nás čekala cesta mezi poli, už jsem na sebe opalovací krém natřela. Cesta byla příjemná, zvlněná, s výhledy do okolí a právě probíhající sklizní obilí.

Nad Kladkami. Rozkvetlé louky z prostředka léta. Na vlhkých místech husté fialové porosty kypreje vrbice, na zbytku všudypřítomný kakost luční a na některých místech hojně kvetl i netradiční krvavec toten. No a tady někde v té louce pramení Věžnice, podél které jsme stoupali. Vlastně, po celém jejím asi 9km dlouhém toku...

 

 Míjeli jsme i makovice. Ještě zralé nebyly.

 

 Naše cesta. Slunko svítilo přes tenkou vrstvu střední oblačnosti. Aspoň nepražilo naplno.

 

Odpočíváme pod lípou. Dáváme si švestky, které jsme si přivezli. Dokonce pálivé, protože je Marek vezl s nakrojenou pálivou paprikou v jedné krabičce :)

Pokračovali jsme dál po zelené a sjeli až do Jesence. V dědině mají pěkný barokní zámeček sloužící jako domov důchodců.

Zámeček v Jesenci, vpravo sv. Libor.

 

K zámečku přiléhá velmi netradiční kostel sv. Libora – navrhl ho sám Santini na začátku 18. století. Jak se na vyhlášeného architekta sluší a patří, není to žádný klasický kostel. Má podivný oválný půdorys a žádnou věž. A díky malému prostoru kolem a mému 35mm objektivu ho nešlo ani kloudně zachytit.

Santini se tu vyřádil.

 

 Kostel sv. Libora v těsném sousedství zámku v Jesenci. Žádný pravý úhel. Ale mají ho pěkně opravený.

Dál naše cesta pokračovala přes Dzbel a po žluté nahoru do kopce do Šubířova, Skřípova, přes pěknou starou alej a po nové cyklostezce nad Brodek u Konice. Bylo vedro a měli jsme toho dost a tak se mi ani nechtělo moc zastavovat a fotit.

Mezi Šubířovem s Skřípovem. Podél cesty chrpy a vratiče. Na louce převládala žlutá třezalka a bílá mrkev.

Před Brodkem jsme využili posezení a dali si večeři a Marek si i pospal.

Žluto-fialová variace vedle cesty

 

 Nad Brodkem u Konice. Tu ještě žito nesklidili a stále v něm kvetla chrpa polní.

 

 Už se blížil večer. Marek spí a já kolem obcházím a fotím.

Na další cestě jsme se začali pomalu poohlížet po vhodném místu na spaní.

Projeli jsme ještě les a vesnici Bukovou a za ní nás zaujala pěkná louka na kopečku. Původně jsem chtěla dojet až k Malému Hradisku a přespat na keltském hradišti. Kdysi jsme tu spali a bylo to fajn. Ale už to bylo dost daleko a přece jen, ztratili bychom nadmořskou výšku.

A tahle pokosená louka vypadala slibně. Chtěli jsme spát na louce, aby byl trochu vánek a odvál nenechavé komáry. Jenže jakmile jsme si na kraji lesa rozdělali alumatku, za chvíli byla celá obalená rojícími se mravenci. Kde se vzali? Ještě před chviličkou ani kousek hmyzu.

No nic, tak jsme zalezli do vedlejšího smrkového lesíka. Krásný rovný, s měkým jehličím. Jako na koberci v obýváku. Samozřejmě, jak se začalo stmívat, přišli i krvelační komáři, ale nebylo zase tolik. A i když bylo pořád dost teplo, museli jsme se zabalit do spacáků. Večer jsme ještě slyšeli šustění zvěře, která se nedaleko pohybovala.

Noc byla klidná a teplá. Komáři začali zase nad ránem.

Snad sem nepůjde dnes večer hlídkovat nějaký myslivec...

 

 Měsíc po slunovratu, stále ještě zapadá slunce na sever od západu.

 

 Protivanov

 

 Výhled na západ slunka z naší ložnice

 

 Buková

 

 Zhasínáme a jde se spát...

Ráno jsme posnídali, sbalili se a vyrazili do Protivanova. A teda... nohy jsem cítila jen trochu, ty nebyly to nejhorší. Ale zadek... ouvej ouvej. Cítila jsem každou nerovnost. A že jich ten den ještě bylo... Zvlášť na mém trekovém kole.

Výhled ze spacáku

 

 Naše ležení. Kola jsme radši nechali na kraji lesa, kdyby přece jen nějaký myslivec šel číhat.

 

 V okolí. V nedalekém Bousíně se říkalo (a možná stále říká) "ten páteř" :)

 

Nikdo nás v noci nerušil. A dneska bude péct.

Do Protivanova to byl ještě dost protivný kopec a hlavně bylo protivné vedro. Naštěstí jsme narazili na otevřený vietnamský obchod a mohli jsme tak doplnit vodu. Přinejhorším bychom zkusili místní benzinku nebo počkali na otevření hospody. Ale tohle bylo lepší. Poseděli jsme dobrou půlhodinu, já mezitím vypila víc než litr magnézky a hned mi bylo líp. A musím tedy říct, že za tu dobu, co jsme venku seděli, do obchodu pořád chodili zákazníci. A celou dobu místní vietnamská prodavačka telefonovala na hlasitý odposlech s další vietnamkou a u toho markovala zboží... takové normální nedělní dopoledne :)

Z Bukové do Protivanova. Zastavujeme, protože už i Marek naznal, že by bylo vhodné se namazat opalovacím krémem.

 

 Léto v plném proudu a sklizeň za dveřmi.

 

 Krvavcová louka pod Protivanovem. Teď už to bude jen do kopce.

Do Nivy jsme to vzali přes les a dobře jsme udělali. Sice cesta měla nešťastný směr a tak nám peklo slunko přímo do očí, ale pořád tu byl cítit příjemný chládek. A kolem cesty kvetly kruštíky a já ani neměla sílu sesednout a vyfotit je. Na kole vánek příjemně ovíval a při cestě z kopce jsem přišla na úžasný způsob, jak ulevit otlačenému zadku - hned za sedlem jsem měla v košíku spacák. Takže se stačilo jen posunout trochu víc dozadu a sednout si do měkkého a vyhřátého. Hotový balzám. A každé sesednutí a zastavení znamenalo další bolest. Takže jsem vlastně nefotila už nic.

Z Nivy jsme to vzali silničkou přes pole až do Rostání. Ale teda silnička to už dávno není. Místy možná, ale hlavně rozsypané kameny a samá díra. Pro můj otlačený zadek hotová muka. Ale je pravda, že cesta přes Otinoves po silnici je taky absolutně nemožná. Tu si užíváme autem, když míříme na Vysočinu.

V Rozstání nás čekal další kopec, ale i ten jsme statečně vyšlápli, a pak už jsme uháněli dolů do Kulířova. Tam nás ovšem překvapil kopec v zatáčce. Většinou ho jedeme z druhé strany a to nám nepřijde tak hrozný (jistě, z kopce). Ale nakonec přišlo zadostiučinění - sjezd údolím Malé Hané. Pod Podomím jsme si na posezení dali oběd, ještě se přemohli a vyšlápli kopec do Rychtářova a pak už jenom dolů.

Obědváme v údolí Malé Hané pod Podomím. Jediné posezení široko daleko.

Dojeli jsme kolem druhé, zpocení, připečení, otlačení, v nohách necelých 100 kiláků za oba dny a 940 metrů úhrnného stoupání. Ale moc se nám to líbilo.

A nakonec jsme ještě stoupli na koloběžky a jeli se k našim najíst a povykládat zážitky.