Oslávka

Po dlouhé době zpátky na mém oblíbeném toku. A tentokrát na průzkumu dosud neznámých úseků.

Další volná neděle s pěkným počasím. A jelikož jsme se nám ta minulá líbila, zopakovali jsme si výlet do stejného kraje, tentokrát pěšky.

Marek se živ a zdráv vrátil ze služebky z Japonska, v sobotu vyspával časový posun a v neděli, opět kolem poledne, jsme vyrazili na cestu.

Nejprve jsme se zastavili v Řeznovicích, nakouknout k románskému kostelíku sv. Petra a Pavla. Jezdíme za románskými památkami až do Francie, ale tady, kousek od Brna to zanedbáváme.

I když já musím přiznat, že jsem tu byla, avšak primárně za jinou "historickou" památkou – ještě v dobách, kdy jako přibližovadlo nám sloužil milovaný trabant Růža (nenechte se zmást, byl modré barvy). Hned naproti kostelu má totiž dílnu pan servisák, který se trabanty a warťasy zabývá a opravuje je - a má poetické jméno - pan Kytka :). Růža (vlastně taky kytka) měla i spoustu dalších názvů - rintintin (dle charakteristického zvuku dvoutaktního motoru), familiární trabuch a něžné traboušek (to když se zrovna nekazil) a spoustu dalších nepublikovatelných (to když se kazil, což bylo, řekněme si na rovinu, oproti běžným autům daleko častěji). A k panu Kytkovi, bydlícímu naproti románskému kostelíku, jsme Růžu vezli před lety párkrát na operaci - budete se divit, ale i takový bakelitový stroj dokáže prohnít. Na ty dva roky, kdy jsme s ním brázdili silnice, vzpomínám moc ráda. Byl s námi na mnohokrát na Vysočině (tam tehdy, před skoro patnácti lety jezdilo po silnicích ještě poměrně hodně trabantů a zdravili jsme se vždy zatroubením a máváním), cestu Brno-Znojmo jezdil téměř každý víkend, vlezli se k nám občas nějací stopaři, taky nás dovezl do Jeseníků, na Sázavu, na Malou Fatru a vyjel s námi v únoru po sněhu s řetězy i na Tesák v Hostýnkách (4 lidi, bagáž na 4 dny, lyže pro všechny, kytara i vodárka; dokonce si nás tam lidi fotili :)). Máme na něj zkrátka spoustu pěkných vzpomínek.

No, ale to jsem se nechala unést, teď zpátky ke kostelu :). Tato nenápadná vesnice zastrčená u řeky Jihlavy, s parádními třemi dvojzatáčkami v úzké dědinské zástavbě (určitě se musí s trabantem dobře řezat - možná proto název Řeznovice :)), skrývá tento poklad - kostel z 12. století. Samozřejmě je trochu dostavovaný v pozdějších stoletích, ale typická oktagonální věžička s apsidami se zachovala ve velmi dobrém stavu. To tak je, kde nebyly peníze na přestavbu, tam staré památky vydržely, pokud se nerozpadly zubem času.

Kostel sv. Petra a Pavla v Řeznovicích.

Novější přístavba

Kostelík jsme obešli, nakoukli dovnitř - akorát skončila mše - a pokračovali dál.

Auto jsme nechali v Senoradech a vzali to rovnou dolů, k Senoradskému mlýnu. A odtud zase strmě nahoru, starou stezkou po skalnatém hřebeni až na hrad Levnov, lidově zvaný Ketkovák. Na tuto cestičku jsme narazili s našima, když jsme ještě v polovině devadesátých let používali starých turistických map s měřítkem 1:100 000. Kdysi tudy totiž značka vedla.

Naše jediná dnešní lávka přes Oslavu u Senoradského mlýnu. Pak následovaly jenom brody....

Byli jsme sice ještě čerství, ale polední ostré slunce nám moc nepřidalo. Zvlášť na skalnatých úsecích hřebínku, kde do nás obstojně peklo.

Stezka na hrad Levnov. Je prudší, než vypadá.

Skoro nahoře. Výhled k Senoradskému mlýnu

Na hradě. Moc z něj nezbylo. V dáli nezbytné panorama.

Hrad Levnov z 14. století postihl podobný osud jako hrady v blízkém okolí (například Holoubek, kde jsme byli před pár lety). Po husitských válkách ho obsadili lapkové a podnikali odtud loupežné výpravy. Aby se tomuto předešlo, nechalo ho panstvo rozbořit.

Hrad se rozkládal na strategickém místě, chráněný ze třech stran srázy a skalami a na čtvrté straně mohutným příkopem. K významnějším pozůstatkům patří zpevňující zdivo na jedné ze stěn, které je dobře patrné z vyhlídky Velká skála na protilehlém břehu Oslavy. O hradu se moc nic nevědělo až do 70. let 20. století a tak se mu říkalo dle blízké vesnice Ketkovický hrad. Až později si historici spojili, že do té doby jen v písemnostech zmiňovaný hrad Levnov bude asi právě tento.


Hrad necháváme za sebou - místní typické teplomilné dubohabřiny.

Naše další cesta ale už nevedla po značce, klesli jsme zase dolů k vodě a pokračovali podél řeky, údolím, ve stínu. V podstatě celou cestu údolím vede cesta. Občas tedy trochu zmizí nebo přejde na druhou stranu, ale přecházet Oslavu po mostu mi vždycky přišlo divné. Co jsem se tu nabrodila a nehodlám to měnit :) Tentokrát nás čekaly brody tři.

Výhled na řeku byl často sporadický a polozarostlý.

Chvíli se šlo lesem, chvíli po louce.

Druhý brod. Objevil se akorát, když už cesta nenávratně končila v bujném porostu kopřiv.

Fuj. Nejspíš larva vážky.

Kontrast k prosluněným loukám byl stinný les se spoustou usychajícího odkvetlého česneku medvědího.

U posledního brodu. Tu jsme z vody nespěchali a kousek se prošli korytem. Příjemné osvěžení.

Mrchožrout lesní.

Pak následoval opravdu prudký výšlap až na samý okraj údolí. A tam, jakoby mávnutím kouzelného proutku, se změnila krajina na mírně zvlněná pole a vyprahlý trávník s porosty borovic. A teplota stoupla o dobrých pět stupňů.

Žlutá značka vedoucí na samé hraně údolí.

Vyhlídka na údolí. Tam někde v té zatáčce jsme brodili.

Tu byl hmyz přitažlivější - modrásek.

Stepní porosty

Další vyhlídka. Stojíme na skále, pod kterou jsme dnes brodili.

A konečně, vracíme se zpět k Senoradům - vyhlídka Velká skála. Na protějším břehu řeky je vidět skalnatý hřeben vedoucí na hrad Levnov, který se vypíná na kulatém vršíčku nad údolím, kde se právě nachází ony pozůstatky zdiva.

Pohled k Čučicím

A dokonce nám tu zapoózoval místní veleještěr.

Kámen v kameni

Dohlédli jsme až na rozhlednu Babylon, kde jsme byli před týdnem.

Na vyhlídce jsme chvilku poseděli, pokochali se, já naháněla ještěráka... a vůbec se nám nechtělo domů.

Kousek od vyhlídky stávalo kdysi Senoradské hradisko, sídliště už z mladší doby kamenné (a přímo v Senoradech mívali kdysi i tvrz).

Vrcholové skály jsou porostlé pokroucenými borovicemi

Ještě jednou, tentokrát v celé kráse.

Babočka admirál

Vraceli jsme se příjemným travnatým porostem s občasnými duby a borovicemi.

Z jednoho stromu visela přímo uprostřed cesty housenka a snažila se vyručkovat až nahoru. No, cestu měla ještě dlouhou, ale fakt se snažila.

Cestou mezi poli, samozřejmě s výhledem na Dukovany, jsme se vrátili k autu.

Příjemných 12 kilometrů, asi 400 metrů úhrného stoupání/klesání.

Nutno podotknout, že lidi jsme potkali jen na Ketkováku a na Velké skále. V údolí Oslavy, kde nevedla značka, jen jednoho rybáře s malým synem. Jinak pusto. Paráda.