Zvolen 30.-31.5.2009

aneb výlet skoro až na kraj světa...

Na víkend slibovali meteorologové déšť a zimu a tak jsme se rozhodli toho využít a vyrazit ven... ne, dobře.. plánovalo se to už delší dobu. Trochu jsem měla obavy, že já se svým zájmem v dějinách se budu na výletě trochu nudit (pro jistotu jsem si vzala s sebou i učení), ale nakonec jsem si i něco zapamatovala a zříceniny mě vždycky zajímaly, takže jsem se nenudila vůbec.

Unavená z výletu jsem byla už ve středu večer, kdy mi Marek řekl, že sraz je v sobotu 6:30 v Časté u kostela. Už jenom tato informace mi odebrala hodně energie.. vztahem k brzkému vstávání jsem pověstná – ne, že bych každý den spala do desíti, ale zkrátka mi hrozně dlouho trvá, než vylezu z postele. Musím aspoň půlhodiny ležet a postupně se posadit, než jsem schopná se jít další půlhodinu věnovat snídani. Víc toho po ránu nejsem schopná. No, nicméně občas se přemůžu :) Teď jsem trochu vytrénovaná dělníky, kteří mě ráno o třičtvrtě na sedm budili celý minulý týden se sbíječkou pár metrů od hlavy, takže mě nemůže už nic rozhodit.

Do Harmónie jsme dojeli v pátek večer a já se ještě chtěla vykoupat. Ovšem voda se v bojleru měla ohřát až na zítra ráno. Abych v šest hodin šla do sprchy nepřipadalo v úvahu. Otužilec taky nejsem a proto jsme museli přikročit ke klasickému ohřevu vody v hrnci. Ale šlo to taky. Sice jsem si připadala jak když jsme byli malí a mama nás umývala u babičky, ale voda byla krásně teplá a svůj účel splnila.

Ráno bylo drastické, nicméně jet jsem chtěla, takže mi nic jiného nezbývalo. Kopla jsem do sebe čaj, snídani si vzala do auta a mohlo se vyrazit. Na místě srazu jsme byli první. Pršelo. Zkrátka ideální počasí, aby se člověk radoval z nového rána. Doufám, že až budu muset vstávat každý den do práce, budu brzká rána zvládat líp.

Pršelo v podstatě celou cestu a mraky se roztrhaly až když jsme začali stoupat na hrad. Jelikož jsme si trochu pomohli autem, výstup byl v pohodě. Celým víkendem nás provázel pan Porkert – první porevoluční primátor města Zvolen, rodák z Časté. 

Hned na úvod nám dost dlouho trvalo, než jsme rozpoznali význam značky... tak schématické, až nepochopitelné...

Cílem byl Pustý hrad – s rozhlohou 7,6 hektarů největší na Slovensku i ve střední Evropě. 

Poseděli jsme u chaty, od našich průvodců a místních nadšenců zabývajících se výzkumem na hradě jsme dostali gulášek – mňam. A samozřejmě nás provedli po hradě.

Postupně se mraky roztrhaly a docela často na nás svítilo sluníčko. 

Pod námi Zvolen...

...v dáli zasněžené Nízké Tatry...

Zajeli jsme se ubytovat na intrák a vyrazili na zámek, zmrzlinu a okružní jízdu po Zvolenu.

Na zámku byla výstava holandských malířů... a asi dvě svatby... a výhled ze střechy na Zvolen...

Klenba v obřadní síni... 

Náměstí...vlevo na kopci na konci náměstí zámek a vprovo evangelický kostel 

Hřbitov sovětské a rumunské armády v kombinaci s mým oblíbeným objektem k focení – mraky.

Potom jsme si zajeli sednout k přehradě a vyhřívali se na sluníčku a den zakončili pořádným jídlem v hospodě.

V neděli ráno byla obloha ocelově šedá – daleko od předpovědi, že se počasí prý má zlepšovat... Krátký a neintenzivní spánek mi moc energie nedobil, ale tajemná zřícenina hradu Čabraď, ukrývající se v zastrčených koncích středního Slovenska, slibovala zajímavé zážitky. 

Asi 12 km od městečka Krupina nad řekou Litavou se tyčil náš cíl cesty. Po cestě mezi zapadnutými vesnicemi jsme si v autě vykládali o našich představách o konci světa. Marek si ho kdysi představoval jako obrovský betonový schod a Zuzce ho v dětství tatínek popsal jako plot, za kterým je oheň a dým...  

Jelikož hezky pršelo, vzali jsme to pěšky kolem potoka dolů k vodě. No, rozhodně to nebyly dva kilometry, jak slibovala cedule, ale aspoň jednou tolik.

Nejdříve jsme narazili na starý polorozpadlý kostelík, který byl součástí vesnice, opuštěné v 60. letech. V zapadlém prostředí, pod lesem a mohutnými lípami, působil trochu strašidelně. A ponuré počasí tomu nepřidalo.

Na hrad už to bylo jen kousek do kopce.

U vchodu už nás čekali členové sdružení Rondel, kteří se zabývají záchranou hradu. Pozvali nás do poloopravené věže a provedli nás po celé zřícenině. Během prohlídky přestalo i pršet. 

Z hradu je krásný výhled na obě dvě strany údolí. Na fotce vlevo jsou vidět zbytky vesnice. 

Celá zřícenina porostlá zelenými plazivými rostlinami vypadala spíš jako z pohádky o Šípkové Růžence. 

Údolí kolem hradu vypadalo moc hezky, takže doufám, že se tam někdy vrátíme. Takový zapadlý kus Slovenska, kam se turistický ruch hned tak nedostane. Snad...

Ve Zvolenu jsme se stavili na halušky, rozloučili se a jeli domů. Já si ještě chvilku četla, ale spát jsem šla poměrně brzo. Ale ještě to bude chtít nějaký den na regeneraci... ale bylo krásně. I když pršelo... protože každé počasí má něco do sebe. I ten vonící déšť a vlhko lesa...