Točící křeslo-ušák, o které jsme se vždycky mohli porvat a točili se do zbláznění,
věrný pes Baryk a další domácí zvířectvo, o které se tak ráda starala,
všechny ty vsazené tikety sportky,
barevná zástěra a modré tesilové tepláky,
a několik vrstev košil a svetrů pod ní,
šedé až bílé krátké husté vlasy,
klasický místní vysočinovský přízvuk a intonace,
silný stisk hubené ruky,
jiskřičky v malých očích,
a ten věčný milý a vlídný úsměv na tváři.
Vzpomínky na nejhodnější tetu pod sluncem.
Tentokrát jsme se sešli ve větším počtu a různorodějších věkových kategoriích než vloni. Nakonec nás bylo sedm dospělých, tři děti ve věkovém rozmezí 2 až 5 let a pes, vlastně taky ještě štěně :) Na naši chalupu víc než dost. Ale naštěstí jsme tomuto náporu byli vystaveni jen tři dny z těch celkových sedmi. Jelikož byl program nabitý i v ostatních dnech, moc jsme si neodpočinuli.
Vyrazili jsme 28. hned ráno, abysme za celý den mohli místnosti vytopit na jakž takž rozumnou teplotu. Z nuly to jde celkem těžko.
Dalším cílem dne bylo vyrobit ten nejlepší zlepšovák všech dob - záchodové prkýnko z tvrzeného polystyrenu. Záchod totiž máme na chodbě a když se nám ho v zimě podaří vytopit na nějaké 4 stupně, jásáme. Ale zima by až tak nevadila. Největším kamenem úrazu tu bylo vždy studené záchodové prkýnko, které vám vše zarazí, jakmile si na něj sednete. Infrazářič hned vedle na zdi moc tepla nevykouzlil a vyhřívaná prkýnka jsou drahá. A tak jsme sáhli po levnějším řešení. Koupili jsme široké a rovné prkýnko a podle něj vyřezali několik kousků z tvrzeného polystyrenu.
A ten pocit, když si sedáte na prkýnko, které vás hřeje ještě dřív než na něj dosednete... nepopsatelné :)
Večer jsme měli v pokoji pěkných osmnáct, dvacet. Ráno sice teplota klesla na svěžích dvanáct, ale pod péřovými duchnami nám to bylo jedno.
I další den se nesl v duchu topení a odpoledne jsme si udělali krátkou procházku. Vzduchem poletoval sníh a alespoň trochu cukroval jinak hnědou krajinu.
Klasický pohled na Kamenici a Metodku čouhající vpravo v dáli.
Zbytky listopadové vichřice
I našemu lesu se polom nevyhnul. Tenhle těsně minul kamenného mužíka. A ještě další tři takové tam čekají. Sisyfovská práce.
Sešli jsme kolem potoka starou cestou do Věcova a rozhodli se využít zdejší znovu fungující hospody. Sice teď mezi svátky nevařili, ale pizzou jsme nepohrdli.
Úvozem do Věcova
Poetický rybník Kejda
Dynamický západ nad Kamenicí
Podvečer na Vysočině
V sobotu už byl program náročnější. Pohřeb tety, dědovy sestry, která měla letos na podzim čerstvých devadesát. Smutná příležitost jak vidět zase celou širou rodinu.
A v podvečer jsme očekávali příjezd zbylých účastníků silvestrovského veselí. Dovezli s sebou husté sněžení. Až tak moc, že se večer mohli jít děcka bobovat. A dobře udělali, protože v noci se sníh změnil v déšť a většina toho, co večer napadla, ráno slezlo. Taky mrholilo, občas pršelo... zkrátka pravá zima!
My strávili noc v horním patře, které je vytápěno jen průduchy z krbu, takže opět 12 stupňů. Ale duchny a čepice nám pomohly teplotní komfort zlepšit. Nejhorší bylo jít v noci na záchod. Vylézt do té zimy, pak přes chodbu, kde normálně pod křidlama fouká z venku, dolů po dlouhých schodech, chodbou... člověk se zkrátka úplně probudí. Ale zase jsme měli ráno klid a ze spodu k nám lomoz doléhal jen tlumeně.
Na Silvestra jsme udělali jen krátkou vycházku po okolí.
Pařez - alespoň trochu barev v té neutěšené šedi
Březen nebo Silvestr?
Samorosty...
Bahenní prameny
Pršelo
Ani večerní zábava nebyla nijak bujará. Jak jsme se shodli - dřív jsme byli nažraní, teď přežraní. V jednu chvíli jsme seděli v kuchyni kolem stolu, odfukovali, kontrolovali hodiny, na kterých ještě nebylo ani jedenáct, mlčeli jsme a civěli před sebe na plný stůl cukroví, zákusků, sýrů a klobásek. V podstatě jsme čekali, kdy už bude ta půlnoc. Zkrátka hustokrutopřísná pařba :)
Přes den sice bylo hnusně, ale večer se vyjasnilo a tak výhled na ohňostroje v okolních dědinách byl impozantní. Stáli jsme na silnici a koukali dolů z kopce na všechny ty kopečky a ohňostroje v Jimramově a Poličce měli jako na dlani.
Na Nový rok odjela jedna polovina návštěvy, Marek se rozhodl odpočívat a nadělat nějaké dřevo
a já vyrazila s druhou polovinou na okružní jízdu po vysočinovských chalupách.
Nejprve jsme se zastavili v Poličce a pak přes Telecí, Pustou Rybnou, Milovy, Krátkou, Odranec zase zpátky domů.
Z Poličky si každý musí odvést alespoň jeden snímek z celé řady krásných klasicistních vrat, kterými je centrum protkané.
Kostel sv. Michala ze 16. století na Poličském hřbitově.
600 let stará Lukasova zpívající Lípa v Telecí. Obvod kmene skoro 12 metrů.
Je to macek. Na 50mm se mi ani nevešla...
Druhého jsme stihli ještě krátký výlet do lesa a rozloučili jsme se i se zbytkem návštěvy.
Zbývalo jen dodělat vyúčtování, uklidit a konečně jsme mohli spočinout i my.
Trochu zelené v té zime je třeba.
V den našeho odjezdu samozřejmě začalo sněžit. Fujavice, kolem poledne už deset centrimetrů na silnici. Ale pojízdná prodejna přijela na čas. A měli i jogurty. Mňam. Čím víc jsme se blížili k Brnu, sněhu ubývalo.
Tak ať přes všechny obtíže, které vám nový rok 2018 přichystá, dojedete zdárně k cíli!
Žádné komentáře:
Okomentovat