Na mapě vypadá úzký hřebínek nejsevernější části Malých Karpat táhnoucí se k hradu Čachtice sympaticky. Odděluje dolinu Váhu od Myjavských kopanic, krajiny, kde se v kopcovitém terénu střídají lesíky, louky, pole a osady. Chvíli po hřebeni, chvíli úbočím kopce se vine modrá značka přes vrchol Veľký Plešivec (484 m.n.m.) s holou polovinou vrcholu.
Vyhlídli jsme si ho už při loňské cestě na Čachtický hrad. Ještěže jsme tam byli, jelikož nyní je hrad zavřený a konečně se opravuje.
Našli jsme si autobus, který nás z Čachtic doveze do Podolie (v místním Parku miniatúr jsme byli nedávno). Jaké štěstí, že autobus jel až k místnímu družstvu, které se nacházelo naším směrem na Korytnianské kopanice, nahoru do kopce. Ale i ten kousek pomohl. Bylo zrovna poledne, slunko pražilo, nepohnul se ani lísteček a my vytrvale stoupali po asfaltce vzhůru na značku. Ta začíná v nedalekém Šípkovém a vede až na Čachtický hrad.
Podzim se blíží i v Korytnianských Kopanicách.
Cesta vedla poměrně mladým lesem - habry, duby, jasany, jeřáby, dříny apod. s hustým podrostem mladých stromků i keřů. Už po chvíli působil stísněně...
Jak jsme se blížili k Plešivci, otevíraly se nám výhledy a měnil charakter cesty.
Závěrečný výšlap ve vápennaté suti s prachem na Veľký Plešivec. Celá krajina byla pěkně vyprahlá.
Na vrcholu čekal paraglajdista až se dostatečně vyhřeje svah, aby zvedající se masy teplého vzduchu rozpohybovaly vzduch nad svahem a on mohl vzlétnout. (dědina vlevo dole jsou Čachtice)
A výhled je opravdu zajímavý. Na druhé straně Váhu se zvedá pohoří Považského Inovce s hradem Tematínem (tu jsme byli vloni v srpnu), mezi vrcholy Inovce jihovýchodním směrem vykukuje nitrianský Zobor. Vzadu na severu se tyčí ostrý hřeben Vršateckých bradel a naproti němu se za Váhem objevují první vrcholky Stražovských vrchů. Nesmím severním směrem v kotlině Váhu zapomenout na Trenčín, hrad Beckov. Na jihu pak Piešťany, atomka v Jaslovských Bohunicíc a vzdálené hřebeny jižní části Malých Karpat. A kousek Myjavských kopanic na jihozápadě. Výhled západním směrem zakrývá hustý porost borovic.
Pohled zpět na jih. V dálce se vypínají Malé Karpaty. My přišli po hřebeni na který jsme se dostali kolem dvou velkých luk v levé části fotky.
Čachtický hrad z Veľkého Plešivce. Vzadu na obzoru se v oparu vypínají Vršatecká bradla.
Pohled do Považie směr sever. Město vzadu je Trenčín, za kamenolomem vpravo v údolí Váhu je schované Nové Mesto nad Váhom a v úžině vykukuje šedá skvrna hradu Beckov.
Cesta úbočím kopce vedla chvílemi i otevřeným terénem. Vlevo dole jsou Čachtice.
Cesta k hradu byla nekonečná. Úzká stezka se vinula úbočím, v mladém lese, bez výhledů... naštěstí to bylo traverzem, takže víceméně po rovině. A konečně se před námi na skalnatém hřebínku zjevila známá silueta.
Svalili jsme se do stínu velkého jalovce, kochali se výhledem na hrad a posilnili se malou svačinkou.
Jalovec kam se podíváš. Přece jen, jaro je lepší na výlet do zdejších krajů - zem je krásně rozkvetlá.
- Hrad si můžete prohlédnout i na internetu - panoramika.sk.
- A na stránkách obce Čachtice si můžete něco přečíst o probíhající rekonstrukci.
Hrad v opravě, vzadu vysílač na Velké Javorině (970 m.n.m.)
Výhled směrem do Považie. V kopcích jako malá šedá skvrnka kousek pod hřebenem v levé části vystupuje hrad Tematín.
Znovu výhled směrem na Myjavu a dole Višňové.
Když jsme sestoupali k bráně hradu a vzpomínali, jak vypadaly zdi před rokem a polemizovali, kde už hrad opravili, objevil se u nás asi padesátiletý chlapík a dal se s námi do řeči. Že v sedmdesátých letech ještě stála větší část velkého paláce a kaplnka měla dokonce střechu. Svou splašenou kadencí slov (dýchal vůbec?) nám chvilku povídal o hradu, ale záhy sklouzl k profláklé tematice Alžběty Báthoryiové a už to jelo. Že Nižňanský (autor známé knihy o místní šlechtičně) se nezakládá vůbec na faktech a on že pokračuje tam, kde všechny ostatní knihy končí, protože Alžbeta nebyla upálena, ale vězněna tu na hradě a chrlil a chrlil a chrlil a každou minutu ještě nezapomněl dodat oblíbenou otázku: "Ako bolo možné že Alžbeta Báthoryiová mohla páchať taká zverstvá, ktorá nemajú ve svete obdoby, a nebola za to trestaná?" A už začal tahat z batůžku knihy. Že on je Andrej Štiavnický, věnuje se této problematice a napsal o tom trilogii, která se záhy stala bestsellerem a vydal už i pokračování, čtvrtý, pátý i šestý díl a nyní čerstvě vyšel i sedmý a on už sám připravuje 12. díl... No, při takovém slovním průjmu se mu nedivím, že chrlí jednu knihu za druhou...
No, problematika šáhlé uherské šlechtičny ze 17. století mě vážně nijak nezajímala a po pár větách už mě milý zapálený spisovatel docela nudil. Marek ovšem poslouchal, jelikož Andrej občas plácl nějaké souvislosti a fakta co se týče historie... Ale jelikož jsme pospíchali na pečenou kačku, stačil nás zajmout "jen" asi na čtvrt hodiny, Marek si koupil knihu na zkoušku - i s věnováním - a frčeli jsme zpět k autu (z hradu je to 30-40 min z kopce po silničce).
Ještě nutno podotknout, že cestou po hřebeni jsme na úzké stezce potkali i několik cyklistů. Vůbec jim jejich rozhodnutí nezávidím, protože cestička se hodí tak maximálně pro opravdu technicky zdatné jezdce (uzounký chodníček ve svahu, všude podrost, občas kořeny, kameny, zatáčky, prudké stoupání a klesání, štěrk... takový singletrail).
Výlet to byl na 3 hodiny, 12 kilometrů a úhrné stoupání 490 m a klesání 536 m. Takže takový pohodový odpolední výlet. Kačka a chládek pod čerešňou byli pak parádním zakončením.
Žádné komentáře:
Okomentovat